Osobnost Barbora Hoblová

Ráda bych seznámila veřejnost s Barborou Hoblovou, osobností v mnoha ohledech výjimečnou. Tato pozoruhodná žena, ačkoliv měla jen základní vzdělání, jiné v tehdejší době pro dívky nebylo, dokázala vidět potřeby společnosti a nacházet řešení často překvapivé.

Od dětství pilná čtenářka brzy začala pociťovat nedostatek knih, které by si v Nymburku mohla půjčit ke čtení. Starší nymburská generace včetně Barbořiných sester využívala služeb německé půjčovny v Praze, knihy jim nosila poslice z Prahy. Barbora, o mnoho let mladší než její sestry, už nebyla zvyklá na němčinu a hledala knihy české. Připadla proto na myšlenku založit podobnou půjčovnu knih českých. Roku 1872, ve svých dvaceti letech založila proto Dívčí čtenářský spolek, členské příspěvky měly financovat nákup knih. Brzy se ukázalo, že členské příspěvky k nákupu knih nestačí, ale Barbora to nevzdala. Vymýšlela různé společenské akce, kterými by spolek získal finanční prostředky k pořizování knih. Ale tady narazila na společenské konvence a předsudky – nymburská společnost akce svobodných dívek bojkotovala. Ale ani to ji nezastavilo. Oslovila vdané ženy, nakloněné programu spolku, diplomaticky starostkou spolku nechala zvolit první dámu města a podniky spolku se rázem staly prestižní záležitostí celé nymburské společnosti.

Stejně vynalézavě postupovala i později, když založila v Mladé Boleslavi Spolek paní a dívek.

V jeho rámci vytvořila Hoblová postupně celou řadu programů sociálních: jesle, opatrovnu pro školní děti, vaření polévek pro děti zaměstnaných matek, vánoční nadílky pro chudé děti, útulnu pro ženy hledající práci, útulek pro ženy v šestinedělí a pro ženy propuštěné z nemocnice, besídku učnic, kurzy šití a vaření. Na to vše bylo potřeba získat finanční prostředky. Vedle přímého oslovení místních obchodníků vymýšlela různé loterie a upisování finančních částek ve prospěch např. vaření polévek apod., obracela se na veřejnost výzvami v tisku a tištěnými plakáty. Provoz spolkových zařízení financovaly i výtěžky z koncertů, divadelních představení, tanečních zábav a přednášek, prodej spolkových publikací nebo textů divadelních her, které členky spolku samy sepisovaly.

Velmi brzy si spolek pořídil i loutkové divadlo, členky spolku pravidelně hrávaly ve středu odpoledne, kdy nebyla škola, a v neděli odpoledne. Členky spolku připravovaly stále nová a nová představení. Za léta činnosti spolku divadlo odehrálo na 500 představení, jejich výtěžek šel na vaření polévek, kašpárek do pomoci potřebným vtahoval i děti prosbou, aby přispěly dětem v jeslích na mlíčko.

Třebaže to byl spolek ženský, Hoblová dokázala do jeho činnosti vtáhnout i pánskou část společnosti. Na kulturních a vzdělávacích pořadech se podílela celá řada mužů, především kolegové jejího manžela, gymnaziální profesoři. Na oplátku na přání boleslavské reálky hrálo spolkové loutkové divadelní představení pro studenty školy, ostatně při přípravě nových kusů pro toto loutkové divadlo se uplatnili i výtvarně a řemeslně nadaní muži. Tak rozsáhlý program sociální bez celospolečenského konsensu by byl jen těžko uskutečnitelný.

Vedle přímé pomoci pořádal Spolek paní a dívek pod vedením Barbory Hoblové i kurzy šití a vaření, jejichž cílem bylo ulevit rodinnému rozpočtu. V době, kdy ještě neexistovala konfekční výroba, musely ženy, které neuměly šít, zadávat šití oděvů i prádla švadlenám. Pokud si mohly samy ušít nebo opravit šatstvo, znamenalo to velkou úsporu.

Nezapomínala ani na prosazování dalšího vzdělávání dívek. Sama v mládí poznala, jak těžko může dívka jen se základním vzděláním najít vhodné zaměstnání, a proto nepřestávala přednáškami a novinovými články apelovat na otevření středních, ale i vysokých škol také dívkám.

Dokonce dávno před získáním volebního práva prosazovala, že by v zájmu společnosti bylo pověřit ženy stálou agendou např. zdravotní – dohledem nad trhy, nad čistotou v budovách veřejných, chrámech, divadlech, školách, rovněž i zdravotním dohledem v továrnách.

Barbora Hoblová však neomezuje své působení jen na Spolek paní a dívek, ale propojuje činnost spolku s dalšími organizacemi v Boleslavi, je členkou Dámského odboru Červeného kříže v Mladé Boleslavi, od r. 1907 účastní se prací v Jednotě českých pracujících žen a dívek v Mladé Boleslavi, pořádá pro ně přednášky, divadelní představení, svolala Národní výbor k opatření knihovny a 2 roky knihovnu vedla, je členkou Sokola v Mladé Boleslavi, od r. 1897 zřizuje Ženský odbor tělocvičný a 2 roky byla jeho starostkou, je členkou Dělnické jednoty Šmilovský, pracuje v Okresní komisi pro péči o mládež v Boleslavi.

Spolupracuje i s dalšími spolky mimo boleslavský region, obracejí se k ní nejrůznější instituce se žádostmi o podporu a přednášky, např. Dívčí odborné ústavy spolku „Vesna“ v Hořicích. Hoblová zorganizovala spolupráci Spolku paní a dívek v Mladé Boleslavi s Jednotou pošumavskou a slezskou, jejichž práce spolek v Boleslavi vystavoval a rozprodával. Barbora Hoblová se stává členem mnoha spolků a sdružení, např. Ženského výrobního spolku v Praze, Ústředního spolku českých žen, Ženského klubu českého v Praze, Klubu přátel umění pro české Pojizeří.

Jako delegátka 1. i 2. sjezdu žen českoslovanských přispěla obsáhlými referáty a účastnila se i programových jednání přípravného výboru. Byla v úzkém styku s mnoha představitelkami ženského hnutí, především s Eliškou Krásnohorskou, jejíž dílo podporovala a propagovala řadou přednášek a článků.

Svaz českých spolků ženských zvolil ji r. 1912 za svou předsedkyni.

Dopisovala si s řadou spisovatelů a národopisných badatelů, např. Renatou Tyršovou, Terezou Novákovou, Josefem Prouskem, Václavem Tille, Karlem Chotkem, Aloisem Jiráskem, Ignátem Herrmannem, Gabrielou Preissovou či Jaroslavem Vrchlickým.

Svými aktivitami a nasazením přerostla Hoblová rámec nejen Boleslavi, ale i celé tak říkajíc české kotliny. Široké spektrum sociálních služeb, které prostřednictvím spolku nabízela i velký počet klientů (spolek rozdával až 400 polévek, v jeslích se staraly o 40-60 dětí) ocenila i rakouská vláda a udělila jí v roce 1913 za sociální práci zlatý záslužný křížem s korunou.

Spolek paní a dívek vedla plných jedenatřicet let, stále plná nápadů a stále hledajíc možnosti, jak je uskutečnit. Po její smrti pokračovaly členky spolku v jejích intencích dál, ale bez oné jiskry, kterou do spolku vnášela Barbora Hoblová.

To vše by vystačilo bohatě na jeden naplněný lidský život, ovšem Barbora Hoblová se ještě plně věnovala i národopisným výzkumům. Ve volných chvílích se vydávala pěšky nebo zajížděla vlakem do vesnic v okolí Mladé Boleslavi a pátrala po lidových výšivkách. Podařilo se jí tak shromáždit stovky různých výšivek, i zbytky krojů – v té době se už dlouhá desetiletí nenosil. Dovedete si představit, co z něho po domácnostech zbylo, když byl jako nemoderní odložen? Nebylo zvykem vyhazovat, co se dalo ještě nějak upotřebit – výšivky byly použity na ozdobu jiných oděvů, zlaté výšivky prodány, zbytek přešit nebo použit na hadry. Přesto se Hoblové dlouholetými výzkumy a pečlivým vyptáváním podařilo získat mnoho exemplářů mladoboleslavského kroje a rekonstruovat jeho vývoj. Své poznatky publikovala v mnoha článcích v Českém lidu, pořádala četné přednášky s názorným předváděním oblékání kroje (pohybujeme se v éře zjitřeného zájmu o lidové kroje, a dokonce v období pořizování krojů k společenské reprezentaci).

Hoblová sama svou sbírku mnohokrát vystavovala a dostávala i mnoho nabídek na zapůjčení sbírky na různé výstavy doma i v zahraničí.

Při výzkumech si všímala i toho, jak a kde si lidé kroje pořizovali, jak je udržovali a ukládali, ale i společenské funkce kroje. Dokázala, že kroj nebyl jen jakási uniforma, rozdělená maximálně na slavnostní a pracovní, ale měl mnoho variant, podobně jako naše dnešní oblečení, tzn. k různým příležitostem se lidé oblékali různě, něco jiného se nosilo do kostela, něco jiného na taneční zábavu, jinak se oblékali v postě, jinak např. na pohřeb. Kolik takových obleků mají, ukazovali například při taneční zábavě: „Mužští nosili k muzikám dvanáct až třináct vest a 4-6 kabátů, po každém tanci odkládali jeden šat. Ženské braly všechny sukně, 12-14 nejlepších navrch, také se po tanci svlékaly.“ [1]

S velkým nasazením se věnovala i přípravám Národopisné výstavy, sbírala charakteristické předměty denního života, aby výstava odrážela co nejvěrněji skutečný život. Z nich uspořádala krajskou výstavu přímo v Mladé Boleslavi a pak z nich nainstalovala na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895 „Světničku z Mladoboleslavska“. Za množství získaných předmětů se jí s manželem dostalo bronzové medaile od pořadatelů výstavy a velkého uznání za bohatou kolekci výšivek a krojů.

Kromě tradičních zvyků a obyčejů rodinných i kalendářních všímala si Hoblová i hospodaření a pracovních i sociálních vztahů ve vesnickém společenství. Zajímalo ji, jaký plat mají čeledíni a služky, jak funguje sociální výpomoc, jakým způsobem se vesnice stará o sirotky a práce neschopné staré lidi.

Pořídila i unikátní kresebnou dokumentaci dřevěných staveb, v které zachytila bohatství tvarů a neuvěřitelnou variabilitu výzdobných detailů – makovic, vyřezávaných štítů, sloupků a zábradlí pavláček.

Pro monografii Čechy zpracovala národopisný přehled Mladoboleslavska [2], řada dalších záznamů zůstala v rukopisech.

PhDr. Hanka Mullerová, Ph.D 

[1] Pí Zítová (Novotná kněhkupcová, vdova) Pozůstalost Hoblové, MM. Bylo to snadné i proto, že sukně nebyly sešité, ale pouze nabrané na tkanici a vázaly se kolem pasu.

[2] J.V. Šimák ed. Čechy 12. Severní Čechy. Praha, J. Otto 1902, s. 432