Ženské spolky od léta 1860

Když byla říjnovým diplomem 1860 povolena spolková činnost, začaly brzy vznikat i ženské spolky, které významně přispívaly k zapojení žen do veřejného života, věnovaly se osvětě, usilovaly o přístup dívek do škol a často se věnovaly též charitativní činnosti.

Prvním ženským spolkem byl Americký klub dam, jehož zakladatelem byl překvapivě muž – Vojta Náprstek. Založil ho roku 1865 po svém návratu z Ameriky a jeho členkami se staly přední ženy české vlastenecké společnosti, např. Karolina Světlá a její sestra Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Marie Riegrová, Renata Tyršová, Teréza Nováková, Anna Holinová, které se už předtím angažovaly ve veřejném životě, a mnohé manželky a dcery českých vlastenců. Scházely se v domě Josefy Náprstkové U Halánků, kde je Náprstek seznamoval s ženským hnutím v Americe.

V roce 1871 vznikl už zmíněný Ženský výrobní spolek, jehož cílem bylo: „zlepšení praktických poměrů pro ženy k vlastní práci odkázané“. Do jeho škol posílaly žačky i další spolky v Čechách a přispívaly také na jejich výuku.

Vedle finanční podpory, kterou spolky poskytovaly dívkám ze sociálně slabých rodin, se řada spolků věnovala i charitě a sociální práci. Ta v rakouské monarchii nebyla poskytována státem. Josef II. sice odňal péči o osiřelé děti a staré opuštěné lidi z rukou církve a podřídil je státu, žádné další sociální programy však nevytvořil.

A tak starost o staré a nemajetné lidi zůstávala na obcích. Na venkově takoví lidé bydleli buď v pastoušce, nebo v nájmu, který platila obec a chodili po žebrotě, nebo po střídě: „Starý lidi chodili po žebrotě, kde takový člověk byl, obec na něj platila nájem.“ [7] „Chudé ženě, která nemůže chodit a tudíž ani pracovat, dali k obývání světničku v pastoušce, dříví k topení z obecního lesa, šaty když potřebuje jí obec koupí a dávají jí na prvního 1 zl. a 15. dostává bochník chleba. Ten jí dávají pořadem sedláci a chalupníci. Jiné babičce přidávají půlletně 3 zl. na střevíce a jednomu dědečkovi 5 zl. ročně."[8] "Teď jsou takový starý lidi v pastoušce, na živobytí dostávají plat. (Sládek má 5 zl. měsíčně.)"[9] "Pro starý lidi byl vrchnostenský špitál, tam byli, co dělali u vrchnosti, jiní chudí almužníci, který mohli, chodili vždy v pátek po staveních na žebrotu, dostaly mouky a chleba, na faře se sešli a pan farář je rozdělil (Cizí žebrák i mimo posvícení přijde ledakdo, přetváří se a vyžebrá dost)“. [10]

„Starý lidi chodili po číslech, po chalupách (těch chalup bylo 12), tam byli na stravu a přes noc, nebyli k práci, byli by toho víc pokazili než uďáli. Sedli si na zástěnek a seděli; jen kteří byli čilejší, trochu se k něčemu měli.“ [11]

Někde obec místo zaopatření zakoupila práce neschopným flašinet: „V Brodcích je: „obecní flašinetářka“; obec jejímu muži místo podpory, když se nemohl živiti, koupila flašinet; když zemřel, ponechán flašinet ženě, ale ta nemá povolení než od obce, musí choditi s ním jen po Brodcích, na Horkách a ve Hrušově. Po smrti její flašinet se vrátí obci.“ [12]

Podobným způsobem se obec starala i o sirotky: „Sirotky po Kavalírovi měla obec, vo novým roce byla dražba, děti se dali tomu, kdo to vzal laciněji, školné se za ně platilo, šaty dostali, starosta na ně dohlížel. Byli u Šťastných, u Bělíků, u Najmanů (co je teď Ulman). Platilo se na ně, dokud nešli do služby.“ [13] „Mají 1 sirotka a platí na něj 20 zl. ročně.“ [14] „Sirotci za mládí živili se po stupních, od domu k domu, tady byl tejden, potom zas jinde tejden. Posledněji se na ně platí od obce, platí se 4-6 zl. měsíčně, šaty dává obec.“ [15] „Některá žena si vzala ty sirotky a platilo se za ně. Ohlásilo se, aby se přihlásil, kdo by chtěl sirotka si vzít. Platilo se za něj 60 zl. ročně.“ [16]

Města provozovala chudobince, kde měli staří chudí lidé ubytování a stravu, některé cechy vyplácely svým zchudlým členům podporu, např. buštěhradský cech mlynářský vyplácel podpory svým práce neschopným členům.