čtyřicet dva vteřin
Filipíny, Manila. Celá situace trvá necelých čtyřicet dva vteřin, přesně tolik času má řidič tramvajového vlaku na jednu stanici. Nacházíme se na křižovatce ulic Abad Santos Avenue a Bambang Street v centru města. V blízkosti je hlavní manilské vlakové nádraží. Je sedm minut po půlnoci. Samantha, šestnáctiletá manilská dívka ze slumu poblíž centra sedí v tramvaji Tatra, typu RT8D5, které ke konci minulého milénia vyráběla česká ČKD speciálně pro hlavní filipínské město. Přestože má tramvaj tři části, zůstává Samantha vždy v první. Důvod je prostý, je zde nejvíc bezpečno. Celá jihovýchodní Asie je nechvalně proslavené ve světě známým obchodem s lidmi a levnou prostitucí. To je příběh i Samanthy, jejíž jménu v překladu znamená "ta, co naslouchá Bohu". Před dvěma lety ji unesl čínský gang, pašující do země metamfetamin a jako vedlejší přivýdělek obchoduje s lidmi. Již přes osm měsíců nedobrovolně pracuje v podniku Goldbell Phils východně od centrálního nádraží. Za noc si vydělá zhruba 700 pesos, přestože strávená hodina s ní vyjde na více než 1300 pesos.
Dnes ale mohla jet domů dříve. Je to zapříčiněno tím, že měla denní směnu. Tedy od 13:00 do 22:00. Během denní směny si sice tolik nevydělá, na druhou stranu má ale více klidu. Její nevýhodou je, že je mladá a pohledná. Oproti ostatním dívkám má světlejší pleť a nemá tolik asijské rysy. O to víc je pro náruživé muže lákavá. Málokdy má méně než 6 zákazníků za směnu.
Teď ale sedí v tramvaji směrem na sever od centrálního nádraží a hledí z okna. Venku prší. Blíží se deštivé období, které je sice pro zemědělství nepostradatelné, ale hlavně ve městech velice nebezpečné. Tramvaj zastaví na rohu ulice Abad Santos Avenue. Najednou ji venku upoutá vysoký běloch. Je opřený o zastávku a je vidět, že si něco zapisuje do malého notesu. Je elegantně oblečen, má dlouhou khaki bundu s výšivkami populárních Rolling Stones. Dlouhý pletený svetr a roztržené tmavě šedé kalhoty, doplněné o červené conversky a velký bílý loďák, který má hozený přes záda.
Úplně ztratí nit, zapomene na všechny starosti. Vidí jen jeho. Přeje si, aby těch čtyřicet dva vteřin nikdy neskončilo. Dokonce chce vystoupit, ale sedí na svém místě pevně jak Buddha v tibetských horách. Přemýšlí nad ním, chce aby se na ni podíval. Chce, aby zvedl hlavu a usmál se na ni. Ještě nikdy necítila takové pocity, které během několika vteřin přišly. Přestože měla ve svém životě již několik stovek mužů, žádný ji neokouzlil. Všichni přišli a během krátké doby opět odešli. Teď ale poprvé vidí ona sama něco, co nechce, aby zmizelo. Poprvé za šestnáct let cítí na své hrudi pocit blaha.
Najednou se ale ozývá výstražný tón, tramvaj zavírá dveře a během krátké chvíli opouští stanici a pokračuje dál ve své trase. Samantha se za ním ohlíží, přeje si, aby se jejich pohledy setkali. On ale stále píše do svého notesu. Je zabraný do svých myšlenek. Právě píše báseň své milé do Sydney, své budoucí snoubence. To ale Samantha neví. Ví jen, že ho našla, na čtyřicet dva vteřin byla šťastná. Na čtyřicet dva zapomněla na své problémy a na bolesti, které má každý den.
Každý takovýto střípek jí žene kupředu. Ne všichni lidé na světě mohou mít to štěstí a žít spokojený život. O to větší je ale štěstí, když si umí člověk užívat obyčejné a zcela malicherné věci. Pro Samanthu to byl pohled na sympatického bělocha. Těch čtyřicet dva vteřin jí bude držet další měsíce ve stavu klidné blaženosti, protože ať se děje cokoliv, z hlavy jí ho nikdo nedostane.