Dopis

Kurt seděl na tvrdé, dřevěné židli u masivního stolu, na němž ležel mimo jiné papír a tužka. Vzal tužku do ruky a začal psát. Asi v půli dopisu psát přestal a zvedl hlavu. Skrze okno malé světničky, v níž se nacházel, na něj dopadlo pár paprsků ranního slunce. Příjemně ho hřály. Venku bylo hezky. Jak rád by teď byl doma a trávil čas s Gertrudou a čtyřletým synem Josefem. Co teď asi dělají? Možná se právě procházejí po nedalekém lesíku a Josef staví z šišek a klacíků domečky, jak to často dělává. Stavění malých příbytků bylo pro čtyřletého chlapce největší zábavou. Když mu k Vánocům vyřezal malou stavebničku, Josefovy oči úplně zářily. Až přijede domů, svému synovi zase něco vyrobí. Doma totiž měl truhlářskou dílnu, kde pracoval i na výrobcích svých zákazníků. Vzpomínal na chvíli, kdy byl Josef ještě úplně malý, jak ho chtěl vézt v kočárku, ale neodvážil se, aby to na veřejnosti nevzbudilo rozruch. Dnes by se odvážil, na tom, co si myslí ostatní už mu nezáleželo. Vytáhl z blůzy fotku své ženy a palcem ji pohladil. Moje Gertruda, pomyslel si. V mysli se zase ocitl v té krásné kavárně, kde ji poprvé viděl. Měla tenkrát na sobě elegantní šaty a na hlavě malý čepeček, který zčásti pokrýval vlnité, hnědé vlasy. Pozval ji do biografu a ona ho neodmítla. Pak se začali scházet stále častěji. Po roce se vzali, a pak se narodil Josef. Fotku položil na stůl vedle dopisu a pustil se zase do psaní. Na samém konci se ruka zastavila. Měl napsat "Tvůj vroucně tě milující manžel Kurt" nebo "Tvůj vroucně tě milující Kurt"? Rozhodl se pro druhou variantu, dopis dopsal, přeložil a zastrčil do obálky s nátiskem Feldpost. Odněkud vyndal cigaretu a zapálil ji. Několikrát popotáhl, pak z venku zazněl něčí rozkaz. Nedokouřenou cigaretu zahodil, popadl pušku a náboje a vyšel ven. Bude muset zase postřílet pár civilů, kteří ho ještě před měsícem vítali jako osvoboditele.

Ukrajina, léto 1941