KAMARÁD (a story)

by Tamara Čopová

  ,,Hmmm jak ti jen zlepšit náladu?" uvažuji nad svým skleslým kamarádem Markem. Jde zítra poprvé do nové školy, do 4. třídy a je poněkud nervózní.

,,Nevím Lothiane... asi nijak. Co když mě nebudou mít rádi v nový škole?!" odpoví ustaraně, uvelebený na posteli a kouká tupě do stropu.

,,Aaaale ....Proč by tě někdo neměl rád? Já jsem s tebou kamarád, co si pamatuju a nikdy jsem tě nepřestal mít rád!..... Už víím! Pojďme na další dobrodružství!"

,,Tak jo. Kam dnes půjdeme?" zaujatě zašeptá.

,,Kam jen budeš chtít kámo!" vykřiknu a usměju se od ucha k uchu.

Mark vezme šipku a střelí ji na mapu. Opravím si svůj žlutý klobou

ek a optám se ,,Tak letíme ne?" Mark má hned lepší náladu a celý zbytek dne spolu v krásném snu hraní prožijeme v Africe v Tanzánii, kde šipka přistála. Bojovali jsme se lvi a tančili s domorodými kmeny a bylo to jedno velké krásné dobrodružství. Můj úkol byl pro dnešek splněn. Mark usíná s pokojným srdcem a úsměvem na tváři.

Druhý den ráno jsme spolu vyrazili. Byl pořád trochu nervózní, ale už ne tolik. Šli jsme pěšky a byla to moc zábavná cesta. Po dlouhé chodbě jsme došli do jeho třídy, kde si sedl na volné místo. Seděl jsem vedle něj, nikdo jiný kromě Marka mě vidět nemohl. Ani jeho rodiče mě nevidí. Ale stala se zvláštní věc. S úderem zvonku mě nevnímal ani Mark. Snažil jsem se na něj mluvit celý den. Říkal jsem různé vtipy o přestávkách, avšak nikdy na nic z toho nezareagoval. Jakmile jsme vyšli z budovy školy, mi vyprávěl o svých skvělých spolužácích, jako kdybych tam nebyl. Po tom co si dodělal úkoly, jsme si zase hráli na cestovatele. Tentokrát jsme se vydali na nebezpečnou cestu na Madagaskar. Týdny nám tímto způsobem utíkaly rychle. Mark mě už ale ve škole nikdy nevnímal. Vrtalo mi to hlavou a nevěděl jsem, co se děje.

Když si Mark jednou zase dodělal úkoly chtěl jsem se s ním hrát, a tak jsem natěšeně zvolal: ,, Tak co cestovateli? Připraven na další dobrodružství?" Mark nevypadal moc zapáleně pro hru. Michael, jeden z jeho kamarádů, ho prý pozval ven. V poslední době celkem

asto mluvil o svých kamarádech a nejvíce o něm.

,,Skvělý tak jdeme!" zvolal jsem.

Na Markově tváři bylo vidět záblesk otrávenosti a po chvilce přemýšlení ze sebe dostal:

,,Víš jáá jsem myslel, že jako půjdu sám... a ty zůstaneš doma."

A tak odešel beze mě. Poté co se vrátil si ani nechtěl povídat. Alespoň ne se mnou. Povídal si s rodiči.

,,Bylo to skvělé, moc jsme si to užili..." zaslechl jsem z dolního patra.

Následujících několik týdnů jsem pro Marka moc viditelný nebyl. Přesto jsem byl pořád s ním a doufal, že bude reagovat na přinejmenším jednu z mých poznámek či vyprávění. Pokaždé když jsme vykročili ze školy jsem se ho i tak zeptal, jak bylo ve škole. Dnes to bylo jiné. ,,Jak bylo ve škole? Jdeme domů?" ptám se. Mark však vůbec nevypadal nadšeně, že mě vidí.

,,Podívej Lothiane už jsem ti řekl, ať ke škole nechodíš! Jdi domů!" odpověděl zuřivě, ale snažil se mluvit tak, aby ho nikdo nezaslechl.

,,No tak jo... Tak si to s klukama užij!" zakřičel jsem na něj.

On, aniž by se na mě otočil, odešel s kamarády. Šel jsem teda domů. Čekal jsem hodinu, dvě, tři až konečně přišel!

,,Tak co cestovateli? Připraven na další dobrodržství?" vyhrknu.

S pocitem, že pokud to řeknu dost rychle změní to něco na tom, jaká bude jeho reakce. Vypadal trochu unaveně a když mě uviděl tak mu tvář přímo svítila otráveností a napruzením.

,,Musím si udělat úkoly." zamrmlal.

Celé dny mě takhle odbíjel. Už jsem se neptal.

Přemýšlel jsem nad tím, co se to děje. Udělal jsem něco špatně? Řekl jsem něco, čím bych ho rozzlobil? Nevzpomínám si na žádnou věc, kterou bych udělal , která by mu vadila. Když tu najednou v noci, zatímco Mark spal, mi to došlo. Mizím. Mizím z Markova života. Na jednu stranu mě to asi těšilo, neboť to znamenalo, že můj úkol byl splněn a Mark už mě nepotřeboval. Na druhou stranu jsem však měl Marka moc rád a nechtěl jsem ho opustit. Chtěl jsem s ním zůstat a hrát si, či mu pomáhat s úkolem, nebo povídat si o jeho zážitcích a "fantazírovat" nad dalšími světy. A to nejhlavnější chtěli jsme přeci spolu procestovat svět.

Jak čas běžel a dny, týdny, později i měsíce plynuly, pro Marka jsem přestal existovat úplně. Už jsem byl vlastně jenom duch. Mohl jsem s ním zůstat a těšit se z jeho radostí a smutit s ním v jeho smutku, ale už mě nepotřebuje. Vydal jsem se tedy hledat dítě, které mě teď bude potřebovat. Nepleťte se, pořád mám Marka moc rád a jednou za čas ho navštívím, přestože on o tom ani netuší. Je však spousty dětí postrádající kamaráda a já jsem se rozhodl, že je najdu a budu se snažit být tím nejlepším kamarádem. Nicméně v srdci mám neustále představu, že se jednou ocitnu zase doma u Marka a procestujeme spolu celý svět.