Lost in Japan

Monika Bibrová

Ráda bych se podělila o zajímavý příběh, na který jsem nedávno narazila v hlubinách internetu. Je o jedné dívce z Japonska, která se ocitla bez peněz, dokladů a bez domova. Po hádce s rodinou musela z domova odejít, přičemž jí rodina odmítla dát její doklady. Už jsou to tři roky, co nikde nebydlí. Snažila se najít pomoc od státu, ale protože v současné době o příspěvky žádá hodně lidí, žádný nedostala.

Přespává v parku nebo na schodištích, hygienu řeší na veřejných záchodech, kde se může opláchnout a vyprat si. Na první pohled nevypadá jako člověk, který nemá kam jít. Aby měla aspoň co jíst přes den, má na den jeden banán. Denně naspí asi 2 hodiny.

V České republice je poměrně jednoduché si náhradní doklady opatřit, ale v Japonsku bez dokladů nejde prakticky nic. Není k sehnání ubytování, pomoc od neziskových organizací nebo od státu. Bez dokladů nejde ani pracovat, byť na malý úvazek nebo jako brigádu.

Pokud člověk není plnoletý, je paradoxně v Japonsku více možností, jak pomoc najít díky neziskovým organizacím, které pomáhají dětem, které utekly z domova. Jakmile jste ale plnoletí - v Japonsku až kolem 20 let, je to poměrně problém.

Zdá se to jako dost ojedinělý případ, že? Nicméně těchto případů chudoby mladých lidí či bezdomovectví přibývá. Pokud se k tomu přidá i zdravotní stránka a člověk není fyzicky či psychicky v pohodě například kvůli depresím nebo vývojové vadě, je vyčleněn z kolektivu či společnosti kvůli tomu, že je jiný. I když za zdravotní stav nemůže.

Psychohygiena a léčení hlavně psychických onemocnění je v Japonsku ještě tabuizované téma. I když se mnoho náctiletých potýká s depresemi, různými poruchami a jinými problémy, není úplně běžné o tom mluvit, někam zajít pro radu nebo si nechat pomoci od odborníků, aby se člověku ulevilo.

Pro ty, kteří by rádi slyšeli celý příběh, a potrénovali angličtinu či případně japonštinu, přikládám odkaz.

Příběh má pokračování, které jde najít zde.