MAETERN 1

Marie Cuhrová 

Otevřela oči a mrkla. Paprsek slunečního světla jí svítil přímo do obličeje. Okénko nad její hlavou bylo malé a úzké, takže paprsky ozařovaly pouze její tvář. Ležela na měkké, ale krátké a úzké posteli. Vešla se do ní jen tak tak. Nad ní byla pověšená houpací síť. Kdyby na ni vylezla, mohla by se podívat ven. Byla zvědavá, kam ji její únosci v noci přivezli. Půda, na které spala, byla dost prostorná, ale měla nízký strop. Tlusté, tmavé trámy byly místy nahnilé a nedivila by se, kdyby sem zatékalo.

Postavila se na postel a chytla síť oběma rukama. Nedělalo jí žádný problém přitáhnout se a dostat se nahoru.

Viděla ale jen střechy domů. Přesto poznala, kam ji unesli. Hospoda Záliv. Místo s velmi špatnou pověstí, kterému se slušní lidé zdaleka vyhýbali.

Kroky na schodech. Rychle slezla dolů a lehla si zpátky do postele, zrovna ve chvíli, kdy do jejího pokoje vpadl mladý muž. Patrně můj únosce, pomyslela si. Hned začal opile halekat, ať se dostaví dolů a začne okamžitě pracovat a popoháněl ji. Mohla odejít okamžitě, co by také asi nahoře ještě dělala, když ani neměla jiné oblečení, které by si mohla převléci. Muž by ji stejně nenechal. Šla za ním opatrně na chodbu, neustále ve střehu. Hned za dveřmi bylo schodiště vedoucí strmě dolů. Napravo pak vedla chodba dále, nejspíš na jinou půdu, nebo na střechu.
Scházeli dolů přes další patro, nejspíš pro hosty. Muž se rovnou vrhl do dveří nalevo od schodiště a nechal ji na chvíli samotnou v malé kulaté místnosti, ze které vedly troje dveře. Jedny ven. Ihned se k nim instinktivně rozeběhla. Divila se, že ji nechal samotnou tak blízko dveřím ven. Ale nedivila se dlouho. Když se dotkla kliky, jiný muž ji dost hrubě a s velmi ošklivým smíchem srazil na zem. Narazila hlavou o podlahu a zatmělo se jí před očima. Zvedl ji svýma špinavýma a silnýma rukama a zařval, až měla pocit, že ohluchne.

"Sarene! Někdo ti tu chtěl zmizet a to ještě ani neviděla výčep! A všechny naše chlapy!" a znovu se rozchechtal. Dveře do výčepu se otevřely a vylezlo z nich nejmíň dalších deset stejně opilých chlapů, Saren mezi nimi. Všichni se smáli, držíce sklenice, ze kterých se každou chvíli někomu vylilo trochu piva. Udělalo se jí z toho zle.

"Tak vstávej!" pobídl ji Saren. Vyšla co nejrychleji, aby se alespoň na chvíli zbavila všech těch smějících se postav.

. . .

Po celém dni stráveném v hospodském sále se jí motala hlava. Byla strašně unavená, ale věděla, že nemůže spát. Myslela na svého malého bratra, který je tu někde taky. Musí ho najít, stejně ho tu nemůže nechat.

Slezla z postele a vydala se najít Sarena. Rozhodla se, že musí něco zjistit o svém bratrovi. Alespoň důkaz, že ještě žije.

Našlapovala potichu, snažila se poslouchat jakékoli zvuky, které by jí prozradily, kde je jeho pokoj. Scházela opatrně ze schodů do mezipatra. Ve tmě dům vypadal opuštěně, tmavé zdi dodávaly všemu ponurý vzhled. Nikde žádné světlo, takže postupovala jen po paměti a rukou se držela zábradlí. Překračovala schody, které si pamatovala jako vrzající.

"Ha!"

Leknutím málem spadla dolů.

Ze tmy, která byla opravdu černočerná, zpočátku neviděla ani na půl metru, se vynořil Sarenův obličej a podezřívavě si ji prohlížel.

"Co tu děláš?"

Zhluboka se nadechla, aby nabrala zpátky odvahu.

"Chci vědět, kde je můj bratr," vyhrkla. Nečekala, že se setkají na schodech a tma a nervozita, že někde kolem čekají další lidé, ji úplně omráčila a nedokázala přemýšlet. Všude kolem si představovala zamračené a šílené tváře ostatních mužů, a ač si stokrát říkala, že si to jen vymýšlí, stejně ji to děsilo.

"Tos kvůli tomu nemohla spát, nebo co, že se o půlnoci vydáš dolů zjistit něco takového? Je zbytečné se ptát, jdi zpátky nahoru."

Otočil se a zmizel ve tmě. Ne, ne, ne … nemůžu to takhle nechat!

"Počkejte!" vykřikla. Zaslechla tiché zasmání. "Řekněte mi alespoň, jestli je ještě naživu!"

"Hm…,"

Chvilku trvalo, než odpověděl. Přemýšlí, co jí může říct a co ne, došlo jí.

"Jo. Je. Je naživu. Ale věř mi, že nebude, jestli se znovu pokusíš utéct."

A pak ticho.

Editace Eliška Vančurová, Vlasta Peyerlová, PhDr. Hanka Mullerová, Ph.D.