Naše zářijové dobrodružství ve vrcholcích Pyrenejí 

Třetí týden v září jsme jako ostatní spolužáci nezasedli do lavic našeho gymnázia, ale vydali se na dobrodružnou zlatou expedici DofE. Jaká dobrodružství jsme společně zažili se můžete dočíst na dalších řádcích. Každý z nás popsal jeden z prožitých dnů tohoto netradičního týdne.

Pondělí 18. 9. 2023

V pondělí brzy ráno vstali někteří z nás plní energie, ale ostatní sotva stáli na nohou. V době, kdy většina z Vás ještě spala, jsme se sešli na Bořislavce. Rychle jsme dobalili naši krabici s vybavením, které nesmělo na palubu letadla - nože, hole, nějaké jídlo, batohy přesahující rozměry. A dobrodružná výprava mohla začít. Bylo nás příliš mnoho na jedno auto, a tak jsme se museli při cestě na letiště rozdělit. S Lídou a Tondou jsme se svezli autem, ale Magda, Jirka a Honza museli jet Městskou hromadnou dopravou. Zanedlouho jsme se sešli na letišti na terminálu 2, kde jsme provedli bezproblémové odbavení. Bezpečnostní kontrola byla rychle za námi a my jsme se vydali k naší bráně. Náš let odlétal cca za hodinu. Let proběhl bez problémů a po poledni jsme vystoupili na letišti v Barceloně. Tam jsme si vyzvedli naše lístky na MHD a vlakem jsme dojeli z letiště na hlavní Barcelonské nádraží, odkud jsme pak měli pokračovat k francouzským hranicím. Nejprve jsme si ale zašli dokoupit zbytek zásob, které nám chyběly. Měli jsme na to necelé dvě hodiny, takže to bylo trochu ve spěchu. Pak už jsme konečně nasedli do vlaku do Puigcerdá, městečka zhruba 4 km od francouzských hranic. Cesta trvala 3,5 hodiny, takže jsme přijeli až večer. Přesto jsem rozhodli si městečko prohlédnout - především nás zaujaly veřejná lanovka a výtah, které vedly do příkrého kopce. Po prozkoumání jsme se pěšky vydali přes hranice s Francií a hledali jsme místo, kde přenocujeme. Za tmy jsme si ustlali na louce pod širákem - hvězdná obloha byla přímo úchvatná, ranní rosa ne tak docela.

Eliška

Úterý 19. 9. 2023

Světlo dne se teprve probouzelo, když jsme se probudili do chladného francouzského rána. Ocitli jsme se ve městě Latour de Carol, stále zahaleného do tmy. Svižným tempem jsme si sbalili, zamířili směrem k nádraží, odkud měl vyrazit náš vlak do výchozího bodu naší dobrodružné cesty. Cestou jsme sušili naše vlhké spacáky, které v noci zvlhly.                                                                                                                                                          V L'hospitalet près l'Andorre jsme si dopřáli snídani a vydali se na naši výpravu. Slunce teprve začínalo zaštiťovat vrcholy okolních hor. Měřili jsme naše tabulkové hodnoty, ale náš teploměr měl nečekaný problém – zmrzl. Museli jsme ho chvíli ohřívat, než jsme nakonec byli schopni změřit teplotu u alespoň dvou lidí. Cesta byla dobře značená, a tak jsme se drželi červenobílých značek. Po půlhodině jsme překonali výšku 1603 metrů nad mořem, což odpovídá vrcholu Sněžky, a pokračovali jsme výš. Asi po dvou kilometrech nás zaujal ohromující vodopád. Když jsme dosáhli výšky 1800 metrů nad mořem, udělali jsme si delší pauzu na svačinu a na sušení spacáků. Tonda si nafiltroval pramenitou vodu.                                                                                        Následovalo další stoupání, a poté jsme narazili na další malebný vodopád. Neodolali jsme a namočili jsme si nohy v jeho osvěžující vodě. Cestou jsme si pochutnávali na lesních borůvkách a pozorovali ovce pasoucí se na skalách. Když jsme minuli třetí jezero, rozhodli jsme se udělat si oběd. Eliška s Lídou si pochutnaly na sýrech, zatímco Magda byla k proteinovým tyčinkám skeptická. Honza, Tonda a Jirka si uvařili párky. Následovala chvíle odvahy, kdy se Lída, Jirka a Tonda ponořili do ledové vody jezera s teplotou jen těsně nad nulou. A pak zase stoupání. Během cesty jsme se zásobili borůvkami a pozorovali ovce na skalách. Když jsme procházeli suťovým polem, blížili jsme se k našemu místu na přespání. Ale cesta k němu nebyla procházkou růžovým sadem, naopak – byla strmá a vedla vzhůru. Magda si během cesty zlomila hůlku, ale s pomocí lepící pásky, kterou měla Lída po ruce, jsme situaci zvládli. A konečně jsme dorazili k našemu nocovišti u jezera Étang Haut de l'Albe. Uvařili jsme si večeři a spokojeně jsme se uložili do stanů, připraveni na další dobrodružství, které nás čekalo.

Jirka

Středa 20. 9. 2023

Po velmi pomalém odchodu stoupáme podél jezera do sedla, kde se nachází francouzsko-andorrská hranice. Cestou začíná pršet a proto vytahujeme pláštěnky na batohy a ponča. Přicházíme do sedla, kde vidíme jezero Estany de Juclar, kolem kterého vede naše další cesta. Potkáváme Francouzku, která očividně spěchá. Přecházíme jej přibližně v polovině, jelikož je přehrazeno kameny. Na druhé straně spatříme refugio, moc pěkný kamenný domeček, který dříve nejspíš sloužil pastýřům. Toto je hlídané a tedy placené (40€/noc polopenze, 20€/noc jen přespání). Po menší pauze a svačince na posilnění pokračujeme stoupáním, při kterém se otevírá nádherný výhled na údolní městečko. Proti nám je ledovcové údolí jako z učebnice. Potkáváme dvě slečny z Nizozemska mířící do onoho refugia. Následuje velmi prudké a zvláště odporné kamenovité klesání k potoku, kde obědváme. Podle rozcestníku nám zbývá hodina cesty. S plnými bříšky jdeme vzhůru po moc pěkné cestě a opravdu za 59 minut 37 sekund přicházíme k nehlídanému refugiu, kde dnes spíme. Jsme tu zatím sami a filtrujeme vodu z nedalekého jezera. Vaříme si těstoviny s pestem a sýrem. Za chvíli přichází sympatický Rumun, který nám večer bude povídat o medvědech (v celých Pyrenejích jich je cca 80). Také nám navrhuje výlet na Estany de Isla, jezera s kruhovitým ostrůvkem uprostřed, ale bohužel je tma příliš blízko a proto odmítáme. Následně přichází Nizozemec a chvíli po něm Belgičan, dva kamarádi, kteří se potkali na treku. Posledními příchozími je francouzský pár. Rozdělíme si MRE (meal ready to eat - jídlo pro americké vojáky), které máme v menu zítra. Poté, co se uvelebíme na kovových vrzacích palandách, Rumun se rozhodne zatopit, ale bohužel z kamen vychází spíš kouř než teplo.

Lída

Čtvrtek 21.9. 2023

Hned po snídani jsme vyrazili přes hráz ledově studeného jezera na příkré stoupání. Po ukončení prvního stoupání následovala silně větrná úzká stezka bez velkého převýšení. Následovalo stoupání na hřeben hory přímo do chladného oblaku. Ve chvíli, kdy se nám podařilo vyškrábat na hranu, tak se oblak rozestoupil a poskytl nám skrz otvor v něm vytvořený výhled jako z okna na ranním sluncem ozářené údolí a protější horu, kde byl cíl naší dnešní cesty. Začali jsme sestupovat dolů ledovým mrakem. Cestou dolů upoutalo naši pozornost hejno supů na skalách a ve vzduchu. Postupná změna naší perspektivy při sestupu na tyto veliké ptáky byla uchvacující. Níže jsme spatřili stádo ovcí, jehož bývalý člen nejspíš poskytl supům snídani a díky tomu nám poskytl úžasný zážitek. Přes stoupání, klesání a zcela odlišnou krajinu na této straně hor jsme se dostali k refugiu a na břehu potůčku u refugia jsme si dali oběd. Během stoupání po obědě nás předběhla skupinka důchodců. Po příchodu do cabany jsme si odložili batohy a vyšli na Pic de la Serrera. Z vrcholku jsme měli úžasný výhled, mezi scenériemi bylo vidět lyžařské středisko a místo, kde se vypalovala tráva. Pak jsme sestoupili dolů, někteří začali stavět stan a někteří sešli k jezeru filtrovat. Pak jsme uvařili rýži s tuňákem a šli spát.

Tonda

Pátek 22. 9. 2023

Po mrazivé noci vyrážíme brzy ráno na cestu. Po cestě se postupně rozednívá a otepluje.Podél cesty se pasou koně a krávy, které zde pastýři nechávají volně chodit. Snažíme se je všechny nafotit a natočit, ale ne všechna zvířata spolupracují a při jejich dokumentaci odchází pryč. Po cca hodině chůze zastavujeme u potoka, abychom si ke snídani uvařili ovesnou kaši. Cestou dolů se začínají objevovat stromy. Před naším cílem narážíme na botanickou zahradu s andorskou florou. Docházíme na parkoviště, které je cílem naší expedice. My ale pokračujeme dále do El Serratu, odkud se pokusíme odjet autobusem do hlavního města Andorra la Vella. Odtud jedeme autobusem do Barcelony. Cestou přemýšlíme, kde budeme spát a nacházíme levný hostel kousek od centra Barcelony. Po příjezdu do Barcelony se jdeme ubytovat na hotel. Večer si jdeme zaplavat do moře a podívat se do centra Barcelony. Zde si také dáváme večeři v místní restauraci – po téměř týdnu máme jídlo na normálním talíři a sedíme s ním u stolu.

Honza

Sobota 23. 9. 2023

Zvládli jsme to! To byli naše pocity, když jsme se v sobotu probudili na pohodlné matraci, přikrytí pouhým prostěradlem. Jediné, co nám ještě připomínalo dobrodružství předchozích dnů byly smutně vyhlížející puchýře. A teď už jenom vstříc Barceloně!                                                                                                        Barcelona, město, které nikdy nespí, se právě probudilo do teplé podzimní soboty. Ráno jsme se posilnili mezinárodní snídaní v místním hostelu a vyrazili do víra dění. Nejdříve jsme se vydali na místní trhy, kde jsme ochutnali olivy za zlomek české ceny, dary moře nebo čerstvý jamón. Spolu s katalánskými hospodyněmi jsme nakoupili zásoby na doma. Nacpaní jsme se vyrazili projít uličkami velkoměsta. Na jednom z náměstí nás překvapilo vystoupení z lidských pyramid. Byl to naprosto nevšední zážitek. Poté jsme se vydali prozkoumat katalánské, úzké a křivolaké uličky a nasát atmosféru města. Narazili na další trh tentokrát ale opravdu turistický. Ceny jsou tu dvojnásobné. A nevyhnuli jsme se ani místním žebrákům. Ovšem největší lákadlo Barcelony nás teprve čekalo. Zanedlouho jsme přišli  k Sagradě Familie, která nás naprosto uchvátila svým kouzlem. Antonio Gaudí, byl opravdu génius, museli jsme uznat. Špičaté, nepravidelné špičky katedrály nám také připomněly svět čar a kouzel. Na našem bucket listu se nacházela i další stavba od tohoto autora. Jednalo se o La Pedreru, naprosto unikátně vyhlížející dům. Po dlouhé procházce Barcelonou nám ale začal docházet čas a vydali jsme se dokoupit si svačinku na cestu. Lída si toho bezpochyby koupila nejvíce. Jednalo se o šunky, sýry, manga nebo olivy. Teď už nás jenom čekala cesta domů.

Magda

Expedice nám dala neuvěřitelně moc. Prohloubila naše přátelství, touhu po dobrodružství a lásku k přírodě. Touto formou bychom také chtěly poděkovat zejména paní učitelce Martínkové za všechny meetingy a přípravu na expedici, paní profesorce Lansingerové za vedení našich DofE programů a paní ředitelce Drake a vedení školy za uvolnění z vyučování a podporu projektu. Ráda bych také za všechny poděkovala našim rodičům za důvěru, kterou v nás vložili. Největší poděkování patří ale určitě panu Žilinovi, díky jehož ochotě se s námi vydat za tímto dobrodružstvím, schopnosti poradit v každé situaci a dlouholetým zkušenostem, věřím, že nás expedice opravdu obohatila. 

 Pokud Vás náš příběh inspiroval, neváhejte se obrátit na kohokoliv z naší expedice, rádi Vám poskytneme více informací. Moc doufáme, že Vám náš článek dodal odvahu sbalit baťoh a vyrazit na cesty. Těšíme se na Vás někdy přístě v Pyrenejích. 

Zde ještě odkaz ukazující celou naši expedici i jiném formátu: 

https://youtu.be/z7mOjdHZRxU<br>

Za tým naší DofE expedice Magdaléna Fischerová, septima b