Nenávist vůči neznámému

Strach z neznámého je přirozený lidský reflex, jenž nám v mnoha ohledech život usnadňuje, ale i ztěžuje. Ať už jde o strach z prostředí, lidí nebo třeba jídla či pití. Strach je v takovém případě logickým lidských reflexem - problém ale nastává v momentě, kdy se tento strach změní v čistou nenávist. Znám doopravdy málo případů, kdy mezi dvěma stranami s podobnými zájmy nevzniká konkurenční soutěživost a s tím související nenávist. Uvedu stěžejní příklad.

Z Pražáků a Brňáků nejlepší kamarádi nejspíš nikdy nebudou. Neustále soutěží o to, kdo má hezčí orloj, čí dopravní prostředek má zvláštnější název a čí přízvuk je nesnesitelnější pro druhou stranu. Konflikty, jako je tento, se nikdy nedočkají konečného rozsudku či vítěze, protože účastníci hádky nejsou ochotni v ničem ustoupit. Nejsou otevřeni argumentaci, protože jim jde pouze o to být lepší než druhá strana.

Co ale obyvatelé našeho hlavního města o své Nemesis doopravdy vědí? Moc toho nebude. Když se jich na Brno zeptáte, nejspíš se vysmějí absenci metra či tomu, jak se Trump při letu do Indie městu obloukem vyhnul. Jakožto občan nejzazšího okraje Prahy, jenž často bývá označován za vesnici, si troufám říct, že jak Praha, tak Brno mají své kouzlo a krásy, které poznají pouze ti, kdo otevřou svou mysl. Jde o jakousi potřebu konkurence, která nejspíš vychází z lidské přirozenosti, protože se s ní setkáváme den co den. Zní to až esotericky, ale kdyby se lidé víc snažili o poznání svého konkurenta, všichni by byli spokojenější.

V naší hlavě se s konkurencí pojí jakási rivalita. Ve většině případů svým konkurentem opovrhujeme a snažíme se nad ním zvítězit. Již původ slova nás ovšem navádí k jednání opačného rázu. Ne jen tak pro nic za nic vychází slovo konkurence z latinského concurrere, volně překládáno jako "vést spolu" či "běžet spolu".

Matylda Volfová