Obloha

Sayoko se procházela po parčíku. Několik metrů před ní pobíhal sem a tam její dvouletý syn Toshi. Pozorovala ho vlídným pohledem, Toshi byl tak bezstarostný, zdálo se, že mu může cokoliv udělat radost. Na procházce se už několikrát zastavil a pozoroval dění kolem sebe. Když se k ní vrátil, aby jí ukázal nějaký kamínek, něžně ho pohladila. Dvouletý Toshi něco zabrblal a natáhl ruku ke své matce. Ta pochopila, že kamínek je pro ni. Nastavila ruku a on jí svůj poklad vtiskl do dlaně. Pak zase kamsi odběhl. Sayoko nechala kamínek vklouznout do kapsy kabátu. Když uviděla na trávníku žlutou kytku, vzpomněla si na svého Takashiho, který jí k jednoročnímu výročí jejich svatby přinesl právě takovou. Od té doby, co musel narukovat, od něho obdržela pouze dva dopisy, pak psát přestal. Snad se brzo vrátí, problesklo jí hlavou. Její syn, jakoby věděl, o čem právě přemýšlí, žlutou kytku utrhl a donesl ji jí.

"Děkuju moc." Usmála se. Toshi její úsměv opětoval, na jeho baculatých tvářičkách se objevily dva výrazné dolíčky. Byl rád, že se jí dárek líbí. Bavilo ho dávat ostatním dárky. Hned vyrazil znovu na lov. Chvíli se rozhlížel, co by tak mamince mohl donést, pak ho zaujal starý, napůl shnilý klacek, který ležel kousek od cesty. Došel k němu, a natahoval k vytouženému předmětu svou malou ruku, když něco uslyšel. Nejdřív si myslel, že to je pes, podivně to vrčelo. Otočil hlavou, ale žádného psa neviděl. Vrčení se přibližovalo, bylo stále hlasitější. Hlavu nakonec otočil k nebi.

Sayoko si všimla, že syn ukazuje prstem na oblohu. Podívala se tím směrem. Na modré obloze se objevilo americké letadlo.

Nagasaki, 9. srpna 1945