Otravná smrt

Bylo 28. října, většina lidí si připomínala výročí založení republiky. Pavel si však připomínal něco jiného- výročí svého dvouletého partnerství s Emou. Přesně před dvěma roky jí řekl, že ji miluje. A ona ho místo odpovědi políbila. Jako by to bylo včera, pomyslel si.

Kouknul se na hodinky. Bylo půl druhé, v celou mu jel vlak. Z ramínka si sundal košili a kalhoty. Oboje si oblékl, hodil přes sebe ještě sako a vyrazil z bytu.

Líným krokem sestupoval schody, myšlenkami byl už na nástupišti. "Dávejte pozor, pane," stěžovala si postarší paní, když do ní narazil. Vytrhlo ho to z myšlenek. "Pardon, pardon, omlouvám se," zamumlal trochu překvapeně. Na zastávce už stál autobus. Pavel udělal pár rychlých kroků a byl u něho. Lístek si zapomněl koupit. Snad tu nebude revizor. Autobus se dal do pohybu. Řidič jel bohužel pomaleji, než očekával. Doufám, že ten vlak ještě stihnu, další jede až za dvě hodiny. Autobusdorazil s nemalým zpožděním na konečnou stanici.

Dveře se otevřely a Pavel vystřelil směrem k nádraží. Běžel, co mu síly stačily. Seběhl dolů po schodech, přehnal se podchodem a s vypětím posledních sil vystoupal schody vedoucí k prvnímu nástupišti. Byl včas- vlak měl přijet až za minutu.

Zhluboka dýchal, snažil se uklidnit. Myšlenky zase sklouzly k Emě. Loudavým krokem šel po nástupišti.

Ach, Emo. Minulé výročí jsme strávili odděleně- ty v Americe, já tady doma. Po tvém návratu jsem ti slíbil, že příští výročí strávíme spolu. Usmála ses, a pak jsi mi řekla, že to nemůžu vědět. "Přísahám" odpověděl jsem tehdy "já přísahám, Emo, že příště budeme spolu, ať se děje cokoliv." A pak tě před půl rokem srazilo auto. Byl to ten nejhorší půlrok v mém životě, cítil jsem, že bez tebe nemůžu žít dál. Vlak přijížděl. Svůj slib splním, ještě dnes budeme zase spolu! S ledovým klidem ještě počkal dvě vteřiny, aby měl jistotu, že ho opravdu srazí, pak skočil.

Strojvedoucí viděl jen, jak se něco mihlo před vlakem, vzápětí mašina trochu škubla a on hned věděl, co se stalo. Zažil něco takového už jednou, na začátku své kariéry. "No do prdele!" zaklel zděšeně. V mžiku zatáhl za brzdu, ale už bylo pozdě. Pavel, zaklíněný pod vlakem, srážku nepřežil.

Když o pět kilometrů dál oznamoval vlakový rozhlas monotónním hlasem cestujícím, že kvůli mimořádné události na trati vlak dál nepojede, obrátila patnáctiletá dívka oči v sloup.

"To si snad dělaj srandu, to asi někdo zas skočil pod vlak. Kvůli nějakýmu zoufalci ted' nestihnu basket, to už je fakt otrava!"