Police v nejvyšším patře
Nedávno jsem vyšla v našem domě do nejvyššího patra, víte, až úplně nahoru, tam kde pro vás nikdo nepřijde, pokud vás nebude vyloženě hledat. No a tam úplně nahoře jsou takové těžké, staré dřevěné police. Přivezla je babička. A jak jsem se do nich tak zahleděla, tak se na mě z těch polic někdo koukal. Byl to Jesenin. Víte, Jesenin to byl takový rus, básník. První básník, jehož básní jsem si opravdu vážila. A vedle něj na mě upřeně hleděly oči Gogola. To je taky takový rus, realista. A pak najednou se jich na mě koukalo hodně... Ševčenko, Puškin, Dostojevský, Čechov. No a pak začali mluvit. A mluvili jeden přes druhého a nepřestávali, dokud jsem nezakřičela "dost" a neslíbila jim, že si s každým z nich popovídám osobně. A tak jsem si jako prvního vybrala Jesenina. Víte, on se nezdá, ale je docela fajn, ukázal mi, že i cit je možné dát na papír. Povídali jsme si dlouho. Hodiny a hodiny. Pak jsme se rozloučili, že prý abych všeho toho básnění neměla až moc. Tak jsem se stavila za Čechovem. Venku je podzim, takže je jen málo míst, kde si člověk může sednout a v příjemném vánku si vychutnat den. No jo, ten jeho sad. Ten se nemění 365 dní v roce. Víte, ona je sice zima, ale ten sad pořád kvete. Tak jsme si s ním řekli, že se do něj půjdeme projít. Smáli jsme se lidem kolem nás a jejich absurdním rozhovorům, povídali jsme si o tom, co by se vlastně v životě mělo řešit a naopak čím bychom si vůbec nemuseli lámat hlavu. Po naší společné procházce jsme se rozloučili. Už, už jsem chtěla zaklepat na Gogola, když v tom mě zastavil hlas z kuchyně, že to nádobí se samo neuklidí. Tak jsem zaklapla knihu, uložila ji zpět do dřevěné police, naposledy se ohlédla po pevných vazbách se zlatými, skoro úplně vybledlými jmény slavných pisatelů....Ševčenko, Puškin, Dostojevský, Čechov, Gogol, Jesenin....a odešla po schodech dolů do kuchyně.