Poslední boj Arthura Battse

Než Thomase stačil probudit budík, vyrušilo ho ze spánku pravidelné bubnování deště na okno. Převalil se na bok a zkontroloval čas na mobilu - mohl ještě pět minut spát. Spokojeně se zachumlal do deky a poslouchal sílící déšť. Když uslyšel známou melodii, típl mobil, odhrnul deku stranou a vstal. Protáhl se a ještě než šel do sprchy, se podíval z okna. Venku bylo sychravo, obloha přes noc ztratila svou modrou barvu, kterou měla ještě den předtím a přivlastnila si světle šedou. Broomwoodský les, na který byl za hezkého počasí z Thomasova pokoje parádní výhled, obklopila hustá mlha. Ulice, za pár hodin už jistě plné troubících aut, zely prázdnotou. Žádný pohyb, žádný zvuk, který by nezpůsobila příroda, město spí, napadlo ho. Déšť mezitím ještě zesílil, na malé městečko kdesi v Anglii se spustil prudký liják. Thomas si začal spokojeně pobrukovat a zmizel za modře natřenými dveřmi koupelny.

Podzimní sychravé počasí si oblíbil. Měl rád nedělní procházky na lesních stezkách plných spadaného listí různých barev i následné večerní posezení v útulném ušáku se sklenkou skotské v ruce. Ze všeho nejvíc ale měl rád lehce melancholickou atmosféru, kterou toto roční období s sebou přinášelo.

Za necelých dvacet minut vyšel z koupelny s kartáčkem v puse, otevřel skříň a začal se přehrabovat v hromádce oblečení. Netrvalo dlouho a vytáhl teplý hnědý svetr. Položil ho na postel, skříň zase zavřel a šel si dovyčistit zuby. Poté si svetr oblékl, nasadil si bekovku, kterou si koupil před dvěma lety ve Skotsku, z proutěného koše vzal klíče od auta a vyšel z bytu.

Auto dvakrát krátce zablikalo červeným světlem, Thomas nastoupil. Z přihrádky vyndal cédéčko francouzského šansoniéra a vložil ho do přehrávače. Když se autem začala linout pomalá hudba a hlas vzpomínající na zašlé mládí, Thomas vyjel. Již brzy nechal městečko za sebou. Světla reflektorů proťala už slábnoucí mlhu, když projížděl okolo zdánlivě nekončících polí.

Trochu sebou cuknul, když se před ním náhle z mlhy vynořila cedule s nápisem Greythsmille. Okamžitě zabrzdil, aby dosáhl povolené rychlosti. Musim si dávat bacha, problesklo mu hlavou.

Do Greythsmille jezdil za prací už téměř rok, vzdálenost mezi oběma městy znal, ale čas od času se až příliš pohroužil do vlastních myšlenek a míra pozornosti pak značně klesala. Kvůli tomuto nedostatku ztratil už jednu práci.

Za malým bistrem, které bylo vyhlášené svými hranolky, zabočil doleva. Vlastně jsem ještě nesnídal, napadlo ho. Na blízkém kruháku se otočil, jel zpátky a zaparkoval poblíž bistra. Uvnitř bylo v tuto ranní hodinu ještě skoro prázdno. Na levé straně si u šálku kávy a obložené housky povídali dva policisté, v pravém rohu zase seděl dlouhovlasý muž s prořídlým vousem a četl si nějaký časopis. Kromě těchto tří hostů neměla rázná majitelka bistra koho obsloužit. Thomas si ještě ani nesedl a už k němu svižným, energickým krokem kráčela majitelka, které se někdy říkalo Tlustá Mary.

"Co to bude, mladý pane?" To jako se mnou flirtuje? Vždyť musí vidět, že mi už táhne na padesát. Tak třeba z toho bude aspoň sleva.

"Dal bych si velký hranolky a kafe." "Trochu divná kombinace," neodpustila si majitelka. Zašklebila se, zapsala si objednávku a odešla. Než ty hranolky hodí do friťáku, stihnu si ještě zakouřit. Zvedl se, udělal pár kroků před dveře a z bundy vytáhl krabičku cigaret. Při pohledu do krabičky ho napadlo, že by si měl brzo koupit nové. Vyndal jednu cigaretu, zapálil ji, vtáhl kouř a s určitým pocitem uspokojení ho zase vydechl. Dělal to pomalu, takže z jeho úst unikal jen tenký proužek šedomodrého kouře. Pozoroval, jak se kouř při stoupání umělecky kroutí, jak postupně ztrácí na intenzitě a pak zmizí.

"Vaše hrany, pane!" zazněl náhle zevnitř výrazný hlas majitelky.

"Ano, ano, už běžím."

Sedl si a Tlustá Mary mu z plastového tácu naservírovala hranolky a šálek kávy.

"Tak tady to máte." "Díky."

Mary odkráčela za pult a dál vyplňovala nějakou křížovku. Thomas se nejdřív chopil šálku, chtěl smísit uhasínající chuť cigarety s chutí čerstvé kávy. Za chvíli odložil prázdný hrnek a pustil se do hranolek. "Tyjo, ten má asi fakt velkej hlad," uslyšel po chvíli hlas jednoho policisty. Teprve teď si všiml, že místo jedné hranolky si do omáčky namáčí hned sedm. S jistým ostychem se zkrotil a začal je jíst jako ostatní. Když byl hotov, zamával na Tlustou Mary, a když přispěchala, zaplatil. Očekávanou slevu však nedostal. Poděkoval, vyšel ven a nastoupil do auta.

Dojel ke kruháku, přejel ještě dvě křižovatky, pak zpomalil a vjel na malý dvůr se sice jednoduchou, ale hezkou zahradou. Královským klenotem byl obrovský platan, o kterém se říkalo, že ještě zažil Shakespeara. Vystoupil, zamknul auto, vyšel pár schodů a zatlačil na dveře majestátního domu se slaměnou střechou.

"Dobrý den, pane Crowde," pozdravila Thomase mladá recepční.

"Dobrý den, slečno Piercová. Je něco nového?"

"Ano, máme nového hosta, je na pokoji č. 6, byl přidělen Vám. Jmenuje se Arthur Batts, je mu sedmdesát devět, má rakovinu v posledním stádiu."

"Dobře, půjdu se na něj podívat."

Thomase práce v hospicu bavila, měl pocit, že může jemu přidělené hosty na jejich cestě ještě hezky doprovodit a dát jim sílu udělat poslední krok.

Než navštívil nového hosta, šel do společenské místnosti, kterou si on a jeho kolegové nazvali "kabinet". Zde se všichni pracovníci hospicu scházeli minimálně dvakrát za den, aby si trochu popovídali o svých zážitcích s umírajícími.

Po necelé hodině se skupinka rozpustila. Thomas šel k pokoji č. 6 a zaklepal. "Pane Battsi?" Žádná odpověď. Zaklepal ještě jednou, zase nic. Zatáhl za kliku a vstoupil do pokoje.

Ještě než Thomas nového hosta spatřil, uslyšel nějaký hlas: "Round three. McCarthy jde po předchozí až přílišné pasivitě do ofenzívy, zkouší na svého soupeře svůj nechvalně známý levý hák."

Thomas udělal pár kroků a uviděl ho. Na bílé posteli ležel silně pohublý stařík s dekou přitaženou až skoro pod bradu. Měl propadlé líce a hluboké vrásky na čele. Vypadal unaveně. Nad jeho postelí visel velký plakát s mladým boxerem. Stařík si Thomase nevšiml a dál svůj zrak upíral na černobílou obrazovku televize, kde běžel boxerský zápas. Byl to nějaký už hodně starý zápas, zřejmě padesátá léta.

"Batts irského šampiona ale zná příliš dobře a úspěšně odráží jeho rychlou prudkou ránu. Dámy a pánové, karta se očividně obrací, rodák z Londýna využil krátké nepozornosti McCarthyho a sází Irčanovi jeden spodek za druhým. Teď jsou zaklínění do sebe, rozhodčí jde mezi ně. Irčan sebou trochu cloumá, potřebuje si pár vteřin oddechnout. Jdou znovu na sebe, McCarthy útočí smrští ran. Batts zase odráží útoky svého soupeře, zřejmě vyčkává, až se mu naskytne nějaká další příležitost. McCarthy se snaží ještě o jeden útok. Londýňan se jen tak tak vyhnul levému háku a bleskurychle provádí odvetný spodek. A ještě jeden. To není možné!! Irčan se kácí k zemi. Vstává, ale moc síly už zřejmě nemá. Nyní jde Batts do ofenzívy. Krátkou, ale dobře mířenou ranou se trefil do oka McCarthyho a ten jde znovu k zemi. Zůstává ležet, rozhodčí odpočítává. Ještě pár vteřin. Tři, dva, jedna. Konec. Neskutečné!!! Dámy a pánové, máme nového šampiona, Arthur Batts je vítězem!!"

Stařík televizi vypnul a podíval se na muže stojícího u jeho postele.

"To bylo moje první velké vítězství." Prstem ukázal na televizi. "1956, tehdy jsem dal pořádně na frak tomu McCarthymu. Bylo to krásný. Všichni mi tleskali."

"Tak vy jste byl boxer" řekl Thomas s jistým úžasem. "Tamhle na té fotce, to jste vy, viďte?"

"Jo, jasně, kdo jiný by to měl být." Usmál se stařík.

"Pardon, vůbec jsem se nepředstavil, já jsem Thomas Crowd. Budu Vás tu doprovázet."

Podali si ruce.

"Vy jste kouřil, viďte?" zeptal se náhle Batts.

"Jo, dneska ráno před bistrem." Odpověděl trochu zmateně Thomas, kterého nečekaná otázka zaskočila. "Jak jste to poznal? Myslel jsem, že jedna cigareta není až zas tak cítit."

"Na to já mám čuch." Odpověděl Batts. "Ale neměl byste kouřit, ničí Vám to plíce. Já jsem nikdy nekouřil, ale stejně mám rakáče. To je fakt nefér."

Nastalo ticho, bylo slyšet tikání nástěnných hodin.

Stařík se zahleděl oknem ven na korunu mohutného platanu. Thomas, který nevěděl, jestli má mluvit nebo mlčet, se také podíval z okna. Koruna se ve větru lehce houpala sem a tam, pár listů si vítr odnesl. Thomas si později nemohl vzpomenout, jak dlouho tam společně obdivovali majestátnou krásu prastarého stromu. Muselo to ale nějakou chvíli trvat, protože když Thomas dokázal svůj zrak od stromu odtrhnout, všiml si, že vysloužilý boxer usnul.

Opatrně se z pokoje vyplížil a zavřel za sebou dveře. Pak navštívil své zbylé hosty.

Mezi Thomasem a Arthurem Battsem se za krátkou dobu vyvinulo silné pouto. Thomas nevěděl, co přesně ho na staříkovi tak fascinovalo. Kdyby se ho někdo zeptal, nedokázal by to vysvětlit, věděl jen, že mu stařík přirostl k srdci.

V prvních dvou týdnech vyprávěl Batts Thomasovi o svém dětství a mládí. Líčil mu své první vzpomínky, jak ho otec nesl na ramenou na nějaké pláži. Dělil se s ním o četné historky z období školy, a jak se vůbec k boxu dostal. Při vzpomínkách na den svatby se radostně usmál. Thomas měl pocit, že všechny tyto příběhy neříká vlastně jemu, ale sám sobě a při tom je znovu naplno prožívá. Batts si prostřednictvím pravidelných rozhovorů s Thomasem procházel svým životem a byl spokojený s tím, jak žil. Jediná věc, které se urputně bránil, bylo téma smrti. Vždy, když se dotkl tohoto citlivého místa, zahleděl se ven na platan, který ho svými pomalými, klidnými pohyby uklidnil.

Postupem času ale Batts pochopil, že už nemá cenu dál smrt potlačovat. Zvlášť ne teď, když už bylo jasné, že se neodvratně blíží.

"Víte," svěřil se jednou starý boxer Thomasovi, "já bych tu smrtku nejradši pozval do ringu, a pak bych jí po pár kolech dal k.o., jak jsem to tehdy udělal McCarthymu."

"Pane Battsi," začal jemně Thomas "to by bylo skvělé a udělalo by mi to velkou radost, jenom se obávám, že to už nepůjde, konec přijde tak jako tak, ale myslím, že svůj boj stejně ještě mít můžete."

Batts tázavě zvedl obočí.

"No, můžete totiž porazit strach ze smrti, to je podle mě totiž Váš skutečný soupeř. Když ho překonáte, máte vyhráno."

Batts chvilku přemýšlel. "Máte možná pravdu. Že bych na starý kolena přece ještě mohl být šampionem?"

"Myslím si, že by to určitě šlo." Usmál se na něj Thomas.

"Tak to abych začal trénovat."

Týdny ubíhaly a tělo Arthura Battse se bortilo čím dál rychleji.

Thomas si jednoho odpoledne těsně po obědě s kolegy zašel ven na zahradu si zakouřit. Když si zapaloval cigaretu, v duchu uslyšel znovu kárný hlas starého boxera. Bylo to zvláštní, staříka znal sotva pár týdnů a přece mu připadalo, že první den jejich setkání jako by ležel už v dávné minulosti. Vydechl kouř a pozoroval ho, jak stoupá nahoru. Jeho zrak se zastavil na koruně stromu. Zpozoroval, jak se od stromu oddělil poslední list a pomalu se snášel k zemi. Najednou ho ovanul studený vítr a on cítil, že stařík právě zemřel.

Šel dovnitř k pokoji č. 6, a když opatrně zatáhl za kliku a vešel do místnosti, ležel na posteli mrtvý starý boxer s úsměvem na tváři. V tu chvíli Thomas věděl, že Arthur Batts svůj poslední boj vyhrál.