Od hnutí žen ve Spojených státech amerických po báseň Boženy Němcové

Po celá dlouhá staletí byla rodina, vyjímaje vládnoucí vrstvy společnosti, vedle své funkce reprodukční zároveň základní výrobní jednotkou, v níž se realizovala veškerá výrobní činnost. Na výrobě se podíleli podle svých schopností všichni členové rodiny včetně služebného personálu, který právně tvořil součást rodiny. Zemědělství zajišťovalo obživu nejen na venkově, ale i v městských domácnostech řemeslníků dlouho do 19. století. Součástí i městských domů byly stáje a chlévy, za hradbami měst se nacházela pole a stodoly. Nejinak tomu bylo i v samotné Praze ještě v 18. století.

Muž se staral o pole, případně se věnoval řemeslu, žena obstarávala krávy a drůbež – z prodeje mléka a másla, vajec a drůbeže přicházely do domácnosti všechny hotové peníze během roku. Prioritou správné hospodyně bylo zpeněžit všechny produkty, na které měla odběratele. Měla-li zájemce o mléko, vařila k snídani místo kávy po starém zvyku polévku. Zároveň se hospodyně snažily nakupovat jen to, co hospodářství neposkytovalo. Proto třeba kupovaná houska nadrobená do polévky byla mnohem větší pochoutkou než sebelepší domácí zavářka.

Vlastní obilí také bylo hlavní surovinou k přípravě pokrmů. Hospodáři si je dávali postupně semlít na mouku do mlýna, co hospodářství nespotřebovalo, prodali na trhu, aby byly peníze na zaplacení daní a dalších nezbytných výdajů.

Počátky průmyslové velkovýroby znamenaly velký převrat nejen hospodářský – koncentrovaná výroba dosahovala mnohem lepších výsledků než kusové zpracování výrobku od suroviny až po finální úpravu a prodej hotového výrobku – ale i ve sféře sociální a společenské organizovanosti práce. Bezprostřední výrobce už není vlastníkem výrobních prostředků, nevyrábí doma, ale dochází za prací mimo dům. Tím se zmenšuje i přínos práce ženy pro samotné hospodářství.

Když pak i ona odchází za obživou mimo dům, dostává za stejnou práci mnohem nižší mzdu než muž. Toto nerovné postavení vyvolává velmi brzy ženské hnutí emancipační, usilující o rovnoprávnost politickou a sociální.

Nejdříve se zformovalo ženské hnutí ve Spojených státech amerických, kde dosažení nezávislosti uvolnilo pole hospodářskému pokroku a prudkému rozvoji průmyslového podnikání.

V Evropě formulovala otázku ženských práv poprvé v době francouzské revoluce Olympia de Gonges, organizátorka ženského hnutí a zakladatelka prvních politických spolků ženských. Předložila konventu „Deklaraci ženských práv“, požadující rovnocennou účast žen na zákonodárství. Konvent však její žádost odmítl, ženské spolky zrušil a hnutí potlačil. V téže době šíří se ženské hnutí také v Anglii. Mary Wollstonecraftová uveřejňuje „Obranu ženských práv“ a usiluje o vychovávání a vzdělávání děvčat.

Ženské hnutí emancipační usilovalo o úplné osvobození ženy ve sféře individuální, sociální, politické a rodinné. Snažilo se probojovat ženám právo na vzdělání a přístup ke všem oborům lidské činnosti, dosáhnout volebního práva a účasti na politickém životě, ve sféře rodinné pak získat rovnocenné postavení právní, mravní a hospodářskou nezávislost.

Podstatně jiná byla situace v rakouské monarchii. Měšťanstvo, zdecimované třicetiletou válkou, se jen pozvolna vzpamatovávalo, a tak průmyslová velkovýroba se prosazovala jen pozvolna, bránily tomu i omezené možnosti odbytu pro průmyslové výrobky, které západní země vyvážely ve velkém do svých kolonií. Nebylo tedy příčin hospodářských a sociálních, které vedly ke vzniku ženského hnutí v Americe a západní Evropě.

V Čechách požadavek zapojení žen do veřejného života vycházel ze společenskopolitických potřeb národního obrození a u jeho zrodu stáli muži – národní buditelé. Z toho pramení také specifický charakter emancipačních snah české společnosti. Obrozenci zpočátku požadovali, aby se ženy zapojily do národní a buditelské práce jako matky a vychovatelky synů a dcer českého národa.

Na to reaguje Božena Němcová apelativní básní Ženám českým:

Ženy české, matky české!

Slib si dejme a v něm stůjme:

pro blaho své drahé vlasti

všechny síly obětujme

Nejen muž buď hrdý na to,

že dá všecko pro svou vlast;

vzhůru ženy! my též chceme

na oltář svou oběť klást.

Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,

rámě, sílu – muž má všecko;

ale outlá, slabá žena

jen své srdce a – své děcko.

Dítě! – toto jméno sladké,

ženě nebem daný dar,

matky! nejdražší co máme,

dejme vlasti v její zdar.

Dále pokračuje úkolem vychovat dítě k lásce k vlasti a končí výzvou:

Ženy české, matky české!

Jediná nám budiž slast,

vychovati naše děti

pro tu slavnou, drahou vlast.

PhDr. Hanka Müllerová,