Příběh ulice

Karla Pletichu probudila třeštivá zima. Otočil se na bok a zkusil znovu usnout, nešlo to. Musim se nějak zahřát. Poněkud těžkopádně se zvedl, přehodil přes sebe špinavou deku, na které spal a udělal pár kroků. Ostrý pach několikadenního potu ani uschlou moč už dávno necítil, na ulici žil již osmým rokem. Karel se zimou celý třásl. Zkusím jít rychlejc. Zdvojnásobil své tempo, moc tepla mu to ale nepřineslo. Třeba už jedou tramvaje, napadlo ho. Došel k nejbližší zastávce a podíval se na jízdní řád, když mu došlo, že vlastně vůbec neví, kolik je hodin. Rozhodl se počkat. Zase pocítil zimu. Musim myslet na něco jinýho. Ale na co? Rozhlédl se kolem sebe. Zaujala ho výloha velikého knihkupectví. Malinko popošel a nahlédl do ní. Byly tu knížky skoro všech žánrů. Jeho pozornost si nejdřív získala knížka se zajímavým, šedočerveným obalem a jakousi kresbou, ale poté, co si přečetl Sbírka básní ji zavrhl. Básně neměl rád od té doby, co se je ve třetí třídě musel učit nazpaměť a následně přednášet před třídou. A jelikož lehce šišlal, ostatní spolužáci se mu vždy smáli. Všiml si méně nápadné knihy, která se zřejmě zabývala rozhovory s bezdomovci. Na obálce uviděl tvář svého někdejšího partáka. Kdybych tenkrát tu nabídku na rozhovor přijal, mohl bych tam tedko být já. Povzdechl si.

Uslyšel zacinkání, otočil se. Tramvaj přijížděla. Udělala tedy dva kroky zpět a počkal, až zastaví. Trochu zabrzdila, zastavila se a otevřela dveře. Vystoupily dvě babičky. Karel nastoupil a uvelebil se na plastovém sedadle. Lidé ho pozorovali většinou lhostejně, někteří však i znechuceně. Pohledy mu už nevadily tolik jako tenkrát, když na ulici musel strávit první noc, časem si zvykl. Konečně mu bylo teplo. Zavřel oči a usnul.

"Probud'te se!! Vstávat!" Otevřel oči. "Ano?" "Lidé si stěžují na smrad, prosím vystupte," vyzval Karla řidič. "Ale tam je strašná zima." "Za počasí já nemůžu. Tak, ted' vystupte." "Ale.." "Dělejte, nebo vás vyvedu!!!" Karel poslechl, zvedl se a vystoupil. Přivítala ho mrazivá zima. Zachvěl se. Když se ještě jednou otočil, viděl, jak řidič utírá jeho sedačku kapesníkem. Vždyt' jsem tam žádnou stopu nezanechal. Smutně se šoural po zasněženém městě. Mezitím se rozednilo. Zkusim si něco vyžebrat, třeba budou mít lidi ted v zimě se mnou větší soucit. Došel až ke starému mostu, jednomu z nejnavštěvovanějších míst ve městě, a klekl si před něj. Z hlavy si sundal čepici a položil ji před sebe, aby lidé měli kam dávat peníze. Teprve po dvou hodinách čekání mu do čepice hodila nějaká mladá paní dvacetikorunu. Pokusil se o úsměv. "Děkuju."

Netrvalo dlouho a Karlovi přibylo dalších šedesát korun. Pak ale k němu přistoupil pán v kožené bundě. "Běž radši pracovat, ty líný prase," křičel na něj. Karel nevěděl, co má dělat. Nakonec nedělal nic. Muž po chvíli odešel.

Karel tam klečel až do pozdního odpoledne. Nohy už necítil. Když už chtěl skoro odejít, přistoupil k němu muž v obleku. "Pardon, můžu si s váma popovídat?" Karel nejdřív nevěřil, že by s ním tento muž chtěl mít co do činění, když si ale sedal vedle něho, rozzářil se. Už dva týdny s nikým nepromluvil. "Mohl bych se zeptat, jak jste se vlastně na ulici dostal, pokud to teda není moc osobní?" Karel se zaradoval. Svůj tragický příběh s sebou nesl celých osm let, nikdo se o něj nezajímal a ted' si mohl konečně ulevit. "No, máma byla alkoholička, tátu jsem neměl, asi mámu opustil. Ale to nevim, protože nám o něm máma nikdy nic neříkala." "Takže máte sourozence?" "Ano, mám ještě bratra, ten ale tedko žije někde v Anglii, kam odešel na studie. Je o osm let starší, když odešel, bylo mi jedenáct. Zůstal jsem teda sám s mámou, která byla pořád nalitá. Školu jsem nezvládal, několikrát jsem propad. S obtížemi jsem dodělal základku. Pak jsem zkusil truhláře, ale tam jsem dlouho nevydržel. Poflakoval jsem se po městě a časem jsem našel nějaké kamarády, který fetovali. Tak jsem s tím začal taky. Máma, když to zjistila, vyhodila mě. Do děcáku jsem nechtěl, takže jsem skončil na ulici." "A jste závislý?" "Už nefetuju, ale občas si dám nějakej šnaps..no..vlastně každej den." "Počkat, kolik vám je?" "Dvacet dva." "No ty vole," vypadlo z pána v obleku. "Pardon, jsem dost překvapenej, vypadáte na třicet pět minimálně." "To asi dělaj ty dlouhy vlasy a vousy," odtušil Karel. "A proč jste mě vůbec oslovil?" "No, víte, žena mě opustila, děti nemám a v práci trávim skoro veškerej čas. Kamarády vlastně nemám a chtěl jsem si s někým popovídat." "Fakt?? To bych do vás neřek, spíš bych očekával, že zrovna takový byznysmen se na mě vykašle, to jste hodnej. Já jsem teda už dva týdny s nikým nemluvil, takže jsem byl fakt rád, když jste mě oslovil, to jste mi udělal fakt velkou radost." Muž se usmál. "To jsem rád. Můžu vám ještě něčím udělat radost?" "No, mě je to trochu blbý,... ale kdybyste mi koupil nějakou slivovici nebo rum...?" "Počkejte tu." Muž se zvedl a odešel. Za pět minut se vrátil s lahví rumu a krabičkou cigaret. "Kouříte?" "Moc ne, ale dám si." "Já teda kouřim, tak si můžem dát spolu." Karel kývl. Muž krabičku rozbalil, vyndal cigaretu a podal mu ji. Pak si vzal jednu pro sebe a zapálil oběma. "Je to dobrý, že jo?" "Jo, moc. Díky." Muž se kouknul na hodinky. "Ježiši, já už zase musim, za dvacet minut mám mítink. Nechám vám ji tady i se zapalovačem. Bylo fajn si s váma pokecat. Tak nashle." "Nashle a díky moc." Byznysmen se usmál a odběhl. Spočítal si peníze v čepici. Pět set korun, to není špatný. Stoupnul si, vzal do ruky deku, peníze si nacpal do kapsy od bundy, do druhé kapsy si zasunul cigarety a zapalovač a nakonec si nasadil čepici. Popadl rum a pořádně se napil. Příjemně ho zahřál. Napil se ještě víc a přemohla ho příjemná únava. Bylo mu vedro, deku odhodil a nechal ležet v louži. Chtělo by to lavičku. Napadlo ho, že by mohla být v parku. Líným krokem došel do nedalekého parku. Nemusel dlouho hledat, lavička byla naštěstí volná, občas se totiž stávalo, že všechny zaberou fet'áci nebo ostatní bezdomovci. Lehl si a láhev vyprázdnil. Bylo mu dobře. Vzpomněl si na chvíli, kdy mu před lety bratr četl v posteli pohádku. Usnul.

Karla Pletichu našli příštího rána umrzlého s úsměvem na rtech.