Nejen kuchařka, ale i široká literární činnost M. D. Rettigové a dalších žen

V duchu požadavku obrozenců na zapojení žen jako matek a vychovatelek k vlastenectví začala působit např. Magdalena Dobromila Rettigová. V dětství byla vychovávána německy a také její literární počátky dály se v jazyce německém. Na její národní uvědomění působil její manžel, vlastenec a vlastenecký spisovatel Jan Sudiprav Rettig. Již dříve se naučila česky a pilně četla v tomto jazyce, na popud svého manžela začala také literárně tvořit česky. Psala hlavně povídky, básničky a menší dramatické práce, působila vlastenecky v dámské společnosti ústecké a později litomyšlské. V Litomyšli také shromáždila kolem sebe dívky z měšťanských rodin a vyučovala je domácím pracím a vaření, zároveň však rozšiřovala i jejich vzdělání a vychovávala je k vlastenectví zábavnými i poučnými hovory a četbou českých knih. Pro potřebu rodící se české společnosti vydává kuchařské předpisy: Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých pokrmech pro dcerky české a moravské; Pojednání o telecím mase; Kafíčko a vše, co je sladkého; Dobrá rada slovanským hospodyňkám a Mladá hospodyňka v domácnosti. Vlastní recepty doplňovaly rady pro domácnost, řada praktických pokynů k uchování potravin, ošetření úrazů v domácnosti apod.

Brzy však vlastenečtí představitelé potřebovali ukázat zapojení žen i do literární tvorby, především do poezie, a když básnířky ve svém okolí nenacházeli, vytvořili je. František Ladislav Čelakovský přišel s Žofií Jandovou a Josef Liboslav Ziegler uveřejnil báseň Aloise Sudiprava Rettiga Jablíčka pod jménem jeho ženy Magdaleny Dobromily Rettigové. Ale když se skutečně objevila vzdělaná a sečtělá básnířka Františka Svobodová, píšící pod pseudonymem Marie Čacká, která by požadavky buditelů plně splňovala, potřebovali už buditelé jako básnířku prostou selku, aby vyhověli romantické představě o poezii, tryskající jako bytostná potřeba přímo z duše národa a proto J. Pichl Františku Svobodovou vydával za prostou selku, která ve volných chvílích skládá básně.

Partnerství s ženami v buditelském díle národním však naráželo na úskalí nedostatečného vzdělání žen, jak to vyjadřuje to např. Božena Němcová v dopise Klácelovi: „Neostychám se, že my ženské, byť by nám třeba říkali „milostpaní“, až k ustrnutí zanedbány jsme ve všem, co se týká vyššího života. Vy muži, nevím zdali schvalně aneb jakousi zaslepeností, nevidíte tu nesmírnou prázdnost myslí ženských; jen vlastní manželé cítívají, bohužel pozdě, následky této zanedbanosti. Jaký div, že hledají jinde, co doma nenacházejí. – O my jsme k politování! A musí-li to tak býti? Musí ženské ostati jen tou – milkou aneb tím domácím skřítkem? Nemůže se vyrovnati muži? Zdali na sukni přilepen jest takový rozdíl ducha a statečnosti.“

Dívky totiž absolvovaly pouze povinnou školní výuku do 12 let, pak šly do služby. Dívky v měšťanských rodinách navštěvovaly ještě kurzy šití, aby si do svatby mohly našít výbavu – ložní povlečení, ubrusy a ručníky, osobní prádlo pro sebe i budoucího manžela – vše v ruce, jinak se věnovaly jen práci v domácnosti a hospodářství a kromě do kostela nikam nevycházely.

PhDr. Hanka Müllerová

Zdroje: 

PICHL, J. B.: Vlastenecké vzpomínky. Praha, Fr. Borový 1936.

NOVOTNÝ, Miloslav: Život Boženy Němcové. Dopisy a dokumenty, 2 sv. Praha, ČS 1951. S. 178.

HOFFMANNOVÁ, Eva: K. S. Amerling. Praha 1982, s. 62.

Karolína Světlá: Upomínky. Praha, Mazáč 1940, s. 247-8.