Sarajevo

Adam Sirovátka 29.9.2019

Sarajevo r.1914

 Davem se dral směrem k vozům mladík, zřejmě student. U sebe měl koženou aktovku. Až byl dostatečně blízko koridoru, jímž za chvíli měla kolona projet, sáhl do aktovky a vyndal ruční granát. Schoval si ho pod sako a čekal, až se vůz následníka trůnu objeví.

Netrvalo dlouho a vozy přijížděli. Původní cíl operace-guvernér Potiorek jel třetím vozem. Nynější terč měl být arcivévoda D'Este, sedící ve stejném voze jako Potiorek. Mladík čekal, srdce mu začalo tlouct dvakrát rychleji, tep se zvýšil, ruce se mu potily. Jen klid, jen klid, pomyslel si, hodím granát a zmizím v davu. Míjel ho první vůz. Mám zbraň odjistit už teď'? Ne, raději ještě chvilku počkám, nechci, aby mi to nakonec bouchlo v ruce. Druhý vůz. Srdce bilo tak silně, že si mladík pomyslel, že to musí slyšet všichni kolem něho. Nikdo si ho však nevšímal, všechny pohledy byly upřeny na projíždějící auta. Odhodlal se k činu. Hbitě granát odjistil a mrštil ho na třetí vůz, v němž se nacházel arcivévoda se svou ženou Žofií. Mladík tam jen stál, ani nedýchal, oči měl vzrušením vytřeštěné. Granát se od auta odrazil a dopadl pod čtvrtý vůz. Prásk!! Student se vzpamatoval a začal se drát davem pryč. Musím pryč, nesmí mě chytit, zabijou mě. Exploze zranila dvacet lidí, mezi nimiž se nacházelo i mnoho civilistů. "Jed'te, dělejte, šlápněte na to!!" zařval nějaký rakouský důstojník na šoféra prvního vozu. Auta se hnala směrem k radnici. Arcivévoda František Ferdinand D'Este zde pronesl vášnivou, pobouřenou řeč. Pak se spontánně rozhodl navštívit zraněné v nemocnici.

Mladý, poněkud plaše vypadající muž šel sklesle ulicí. Měl být součástí té velkolepé události, která by pomohla Srbsku. Mohl být národním hrdinou, jenže poté, co jeho kolega hodil na auto bombu, nastal takový zmatek, že už nestačil reagovat. Tohle je konec. Neslavný a ubohý. Nedeljka Čabrinoviće, pokud ho chytí, postaví před soud a za pokus o vraždu popraví. A přitom nedokázal nic, ten zasranej D'Este to přežil, není ani zraněnej. Kdyby ho ta bomba sejmula, mohl by chudák Čabrinović zemřít aspoň hrdě. Devatenáctiletého studenta z myšlenek vytrhli dva rakouští četníci, kteří kamsi spěchali. Rukou zajel do kapsy a nahmatal nabitý browning. Pokud by se ti Rakušáci o něco pokoušeli, mohl by se bránit. Hlavou mu probleskla myšlenka, že by mohl zabít alespoň tyto dva. Myšlenku ale vzápětí zavrhl, četníci nebyli dostatečně důležití, musel by to být minimálně důstojník. Četníci kolem něho kvapem prošli. Gavrilo Princip pocítil hlad. Zamířil do nejbližšího lahůdkářství, měl chuť na sendvič.

Nedejlko Čabrinović rychlým krokem pospíchal pryč od místa činu, když si ho všimlo několik rakouských četníků.

"Hej, zastavte!" vyzvali ho.

Rozeběhl se. Čabrinović nebyl příliš dobrým běžcem, takže se strážníci stále více přibližovali. Byl zoufalý, nevěděl, co má dělat. V tom si vzpomněl, že má vlastně ještě ampulku s jedem, kterou si vzal právě pro případ nejvyšší nouze. Běžel směrem k mostu. Srdce mu zase začalo bít rychleji. Strážníky měl v patách. Doběhl až na kamenný most, hekticky vyndal ampulku a její obsah jedním rychlým pohybem vypil. Živýho mě nedostanou. Jed však nezabíral, byl už starý, a tak ztratil svou účinnost. Co s tím je? Říkali mi, že budu do pár vteřin mrtvý. Přibližovali se. Tak skočím. Skočil. Ozval se výkřik. Četníci doběhli na most a podívali se dolů. Spatřili podezřelého, jak se ve vodě svíjí bolestí. Řeka totiž byla příliš mělká, než aby se utopil, místo toho se jen zranil. O pár minut později ho strážníci odváděli.

Arcivévoda D'Este vyšel s ostatními z radnice a nasedl do auta. Kolona se měla ubírat směrem k nemocnici. Zanedlouho auta odbočila do úzké postranní uličky.

"Ale ne, tudy to nevede do nemocnice. Zpátky, otočte to," ztěžoval si rakouský důstojník. Řidiči zařadili zpátečku a pomalu couvali.

"A hele, tamhle je arcivévoda," zvolal překvapeně majitel za pultem v malém lahůdkářství. Princip, který právě dojídal svůj sendvič, zbystřil. To není možný, to je dar od Boha. Tak přece jenom. Ted' nebo nikdy. Chvatně se ujistil, že má u sebe pistoli, pak vstal, zaplatil muži za pultem zlatník za sendvič a vyšel z obchodu. Kolem couvající kolony se vytvořil dav zvědavých lidí. Mladík se jím prodíral a vyhlížel při tom arcivévodův vůz. Dostal se až do těsné blízkosti vozu. Vytáhl pistoli, spěšně zamířil a stiskl spoušť'. Ozvaly se dvě rychle po sobě jdoucí rány. "Mám zlatěnku od atentátníka,"volal nadšeně majitel lahůdkářství a mával přitom malou mincí. Prakticky ihned po palbě se na mladíka s nevinným vzezřením vrhli strážníci a odvedli ho. Arcivévoda byl střelen do břicha, jeho žena utržila ránu do krku. Franz Ferdinand ji držel v náručí.

"Žofie, Žofinko, neumírej mi, zůstaň naživu pro naše děti."

Rychle se mu vytrácely síly, cítil, že je stále slabší. Už po pár vteřinách manželčino tělo ztuhlo.

"Ne, to ne. Žofie!" hlesl žalostně D'Este, po tváři se mu kutálela slza.

Síly razantně ubývaly. Udělalo se mu černo před očima, pak už necítil nic. Následník trůnu byl mrtvý.