Štědrý Večer

    Tereza Lukešová

    Byl studený zimní večer. V pět hodin už byla venku tma, lampy svítily lidem na cestu a osvětlovali ulice svým nažloutlým světlem. Z výšky se na zem pomalu snášel sníh, který celé město zakryl bílým povlakem.

    Emma opatrně nakračovala po zasněženém chodníku a snažila se neuklouznout. Sníh pod jejíma podrážka jemně křupal a tím rušil jinak naprosté ticho. V ulicích bylo téměř prázdno. Cestou potkala jen jeden pár choulící se k sobě, jak se snažili navzájem se zahřát, a jednoho muže v saku a kravatě. Jinak nikoho. Všichni byli zalezlí doma, v teple, se svými nejbližšími. Možná si právě užívali štědrovečerní večeři, nebo se snad dívali na pohádky. V každém případě byla většina lidí doma u své rodiny. Emma však domů zamířeno neměla, nebylo proč tam jít. Nečekal tam na ni kapr s bramborovým salátem ani dárky pod stromečkem. Ne, domů Emma nešla.

    O pár minut později stála Emma před velkou několikapatrovou budovou. Na parkovišti před vchodem stálo několik málo aut, většinou pokrytých vrstvami sněhu. Došla ke dveřím a ty se před ní v tichosti otevřely. Na recepci seděla mladá žena, zhruba ve stejném věku jako Emma. Když se dveře za Emmou zavřeli, vzhlédla od počítače a přívětivě se na Emmu usmála.

    "Dobrý večer, veselé Vánoce," řekla a vstala ze židle. Emma jí trochu rozpačitě popřála krásné Vánoce a dál mlčela.

    "Dneska ráno ji převezli do jiného pokoje. Běžte dál po chodbě a pak zahněte doleva. Je to pokoj číslo 6. Sestra je kdyžtak hned vedle, kdybyste něco potřebovala."

    "Dobře, děkuji," vypravila ze sebe Emma a vydala se pomalu po chodbě.

    Otevřeným oknem do místnosti prostupovaly bílé vločky, které vzápětí mizely v podlaze. V místě, kde se vločky s podlahou střetávali, už byla menší loužička. Emma došla k oknu a pomalu ho zavřela. V místnosti bylo chladněji, i přes to si ale Emma sundala kabát a pověsila ho na háček na zdi.

    V posteli pod peřinou ležela starší žena s prošedivělými vlasy. Byla napojena na několik přístrojů a hadiček, které se kolem ní kroutily jako chapadla chobotnice.

    Z počátku si Emma myslela, že žena spí, teď si však všimla, že ji celou dobu pozorovala. V jejích očích se zračil pocit lásky, díků a štěstí.

    Emminy oči se zalily slzami. Poslepu se posadila na židli vedle postele a chytla ženu pevně za ruku. Až ji překvapilo, jak pevným stiskem ji žena za ruku uchopila. Chtěla tím Emmě poděkovat.

    Když si žena všimla slz řinoucích se z Emminých očí, natáhla ruku, jakoby je chtěla setřít. Emma si vyhrnula rukáv a slzy si do něj otřela. Nechtěla brečet, ne před ní. Slíbila si, že bude silná, aspoň před ní, že plakat nebude. Jenže to nezvládla. Při pohledu na to křehké tělo, neschopné sebevětšího pohybu, se jí stahovalo hrdlo a mrazilo v zádech.

     "Mami, já...," načala větu Emma, ale už ji nedokončila. Nevěděla, co říct, nebo lépe řečeno, s čím začít. Bylo toho tolik, co chtěla staré ženě sdělit. Jenže Emma nebyla schopna dalších slov. Nebylo jich ani třeba. Stačilo, že byly spolu.

    Po zbytek večera vládlo v místnosti ticho. Mezi ženami probíhal tichý rozhovor. Ani jedna z té druhé nespustila oči a po celou dobu se pevně  držely za ruce.