Svět uvnitř mé hlavy
Dejme tomu, že se jmenuji třeba Mikuláš. Chtěl bych vám napsat něco o světě uvnitř mé hlavy, ale nic od toho neočekávejte, jsem (s)prosťák, jak se říká v té mé ulici. Všechno, co se v mé hlavě odehrává, plyne v dokonale rovné přímce s tou mojí ulicí. Ta moje ulice, teda, ona patří Praze, ale já jsem si ji přivlastnil, protože ji mám rád, a protože všechno hezké, co jsem zažil, se v ní odehrálo, tak proč by nemohla být moje.
Tak tedy ta moje ulice je u nás v Nuslích, kousek od metra. A v té mé ulici se děje všechno to hezké. Víte, mě fascinují příběhy cizích lidí, které vidím z okna našeho domu, když se koukám do té mé ulice. Hned naproti našemu domu jsou schody a za nimi je velký kancelářský objekt. A v tom kancelářském objektu je spousta duší a spousta myšlenek, na které se já snažím přijít. Moc rád pozoruji lidi, naproti v tom objektu, jak něco ťukají do klávesnice nebo se baví s kolegy. Oni vlastně asi ani netuší, že je pozoruji a já přemýšlím, o čem přemýšlí. To je vážně fascinující. No jo, to je ale jen část té mé ulice. Ona je totiž pekelně dlouhá a široká, a tak uprostřed ní, mám jednu malou, ale roztomilou rozdvojenou silnici a přesně tam, kde končí, začínají ty schody, které vedou k tomu našemu domu. No a po těch schodech, v té mé ulici chodí každý den spousta lidí. V té mé ulici chodí strašně moc zajímavých lidí, jeden pán má na hlavě čepici a strašně se klepe a druhý, který jde za ním má jenom svetr a strašně se směje. Víte, v té mé ulici je spousta lidí, kterým bych rád nahlédl do těch jejich hlaviček a zjistil, jaké mají starosti a radosti a na co se těší a čeho se bojí.
Má oblíbená je paní z domu od vedle; ona je sice pro mě trošku nepochopitelná, a možná i právě proto ji mám tak rád. Víte, na ní je krásně poznat, kdy je smutná a kdy šťastná. Když je ta moje sousedka šťastná, tak si jen tak zpívá přes tu mojí ulici a jde z ní ten krásný pozitivismus plný elánu a ta zpívající sousedka rozdává energii všem, které potká. Ono to je až neuvěřitelné, když je mlhavé ráno plné smogu a najednou ta moje paní sousedka vyběhne z toho domu vedle a zpívá si a tančí, a všichni lidi kolem se na ni tak dívají, a pak se k ní přidají, a nakonec tancují všichni kolem, a všichni mají tu skvělou náladu jako ta moje paní sousedka. Přesně taková rána mám moc rád, on se pak celý ten den odvíjí úplně jinak, víte, tak nějak příjemně.
Chodím na všeobecné Gymnázium prof. Jana Patočky, víte, a že je daleko, až v Jindřišské, tak každý den vstávám už po půl sedmé, abych se mohl alespoň chvíli koukat na tu moji paní sousedku, jakou náladu bude dnes mít. A pak musím šlapat do kopce, tou mojí uličkou na to metro, které mě doveze až k mé škole. Víte, já se tam trápím, v té mé škole, to je samá dýchací soustava a oxid měďnatý, to není život pro mě, ale chodit tam musím, protože mi doma slíbili, že když tu mojí školu udělám, koupí mi vlastní byt v té naší ulici a já budu celé dny stát u toho mého okna a koukat do té mé ulice plné myšlenek, duší a nápadů. A to chci.
Víte, nejkrásnější část dne pro mě je, když se vrátím z té mé školy. Vždycky když dojídám svůj oběd, tak už jsem dávno myšlenkami v té mé ulici a přemýšlím, o co jsem přišel, když jsem byl zrovna v té mé škole. A když jsem pak konečně z té mé školy doma a pozoruji tu svoji ulici, tak jsem vždycky u toho okna plný radosti, jako je moje paní sousedka, když ráno vychází z domu, protože teď začíná to, na co se celé dopoledne těším. Víte, ono to je vlastně strašně jednoduché. Obvykle jsem u svého okna připraven kolem druhé hodiny odpolední a to bohužel moc živo v té mé ulici není, doba oběda skončila, víte, to mě vždycky mrzí, že ji nikdy nestihnu, ale okolo té čtvrté, to je pro mě ráj. Tolik lidí, tolik příběhů, tolik variant, nad kterými každý pracovní den přemýšlím, to mě naplňuje nesčetnými pocity blaha. Po té rušné čtvrté hodině je ještě zajímavá hodina šestá, kdy ti, kteří nestihli odejít ve čtyři, odcházejí domů. To většinou v té mé ulici chodí ti manažeři ve smokinzích a krásných oblecích, víte, ty já moc rád nemám, ale za to mám rád ty jejich sekretářky, na ty je krásný pohled, v tu chvíli jdou veškeré mé myšlenky na nálady a radosti těch mých lidí pryč. Ten pohled na ně je více než příjemný, když se v těch klapajících podpatcích procházejí po té mé ulici.
No a pak přichází ta vysněná noc, při které vždycky zhasnu světla a koukám do té mé ulice, na tu krásnou atmosféru té Prahy, té mé Prahy, která se rozkládá všude kolem dokola. A v těch chvílích se mi v hlavě střídají dvě myšlenky. Buď ta smutnější myšlenka, která myslí na všechny ty lidi, které jsem toho dne viděl a nestihl se jich zeptat, jak se vlastně mají a co je vlastně trápí. Víte, tohle mě vlastně trápí asi každý všední den, co takhle hledím z toho mého okna na tu moji ulici. Víte, všechny ty mé spekulace a domněnky, ty se vlastně od té reality mohou strašně odlišovat a přesně tyhle pocity na mě v té tmavé noční Praze, plné jen svítících lamp dopadají. To, že vlastně ty lidi vůbec neznám, přestože chodí po té mé ulici.
A nebo mívám tu myšlenku hezčí, v té si představuji, jak zítra po té mé ulici půjdou lidé, které jsem toho předešlého dne viděl a já se jich konečně zeptám, jak se opravdu mají a co je opravdu trápí a třeba se trefím. Třeba bude moje domněnka správná, víte, tohle bych si vážně přál. Přál bych si, abych se s nějakou to svojí domněnkou vážně trefil a ta dotyčná osoba pak jen tupě zírala, kdo to vlastně jsem a jak je možné, že to všechno vím, a já bych odpověděl jednoduše, jsem ještě dítě. Jsem dítě, která má svojí ulici, svůj svět plný cizích lidí a vlastních myšlenek a domněnek. To jé mé já, to je má hlava.
Jmenuji se Mikuláš a mám svoji ulici.