Umlčená historie charitativní činnosti po roce 1948

Když po roce 1989 začaly vznikat charitativní organizace, které se věnovaly některým segmentům sociální práce, na něž sociální politika státu nedosáhla nebo je opomíjela, většina lidí měla za to, že přebíráme zkušenosti z vyspělejšího západu.

Tak dokonale se komunistickému režimu podařilo potlačit jakékoliv zmínky o vzájemné solidaritě mezi majetnějšími a chudšími, která tady fungovala po staletí a vycházela z křesťanského pohledu na svět.

Protože marxistická ideologie byla postavena na ideji třídního boje, nepřátelství a nenávisti nemajetných k těm bohatším, nemohli noví vládci připustit, že tady působila a působí celá řada sociálních programů, a proto ihned po svém nástupu k moci (většinou už během března 1948) tyto spolky zrušili a jejich majetek zabrali. Všechny zmínky o jejich činnosti byly cílevědomě cenzurovány. Také informace o tom, že ve skutečnosti existovalo mnoho způsobů sociální výpomoci a kooperace mezi jednotlivými skupinami společnosti, musely být potlačeny. Jakákoliv charitativní činnost byla z marxistického hlediska krajně podezřelá – pokud se o ní vůbec zmiňovali, vykládali ji jako povyšování a nadřazenost bohatých lidí.

Toto vidění společenských vztahů ještě rozpracovávali do běžného života autoři socialistické literatury a vytvářeli tak zcela zkreslený obraz společnosti. Vedle notoricky známých děl jako Olbrachtova Anna proletářka, románů Marie Majerové či Karla Nového, najdeme podobné znázornění společnosti i v literatuře pro děti, namátkou jmenujme např. Řezáčův Poplach v Kovářské uličce či Branaldovo Vandrovali vandrovníci, Večerníčky o Trautenberkovi i řadu filmových pohádek. I filmové zpracování Poláčkova románu Bylo nás pět doznalo oproti Poláčkovu textu tuto proměnu postavy Oťáska – protože byl z továrnické rodiny, musel být velice tlustý, namyšlený a podlý – nic z toho u Poláčka nenajdeme. Jediný důvod, proč Petr Bajza není nadšen z toho, že má dělat Otovi společníka, je v knize v tom, že Ota byl neduživý chlapec, a proto se ho rodiče bojí pouštět mezi děti a hlídají ho, tedy i jejich hry jsou pod dohledem dospělých.

Na druhé straně kluci klidně kamarádí se Zilvarem z chudobince a nijak se nad něj nepovyšují. Ostatně na zmiňovaném románu můžeme vidět i další momenty, které vyvrací základní komunistické teze – např. vztah Bajzovy rodiny a Petra zvláště ke služce Kristýně – Rampepurdě, jak jí říká, nebo postavení Martina, sloužícího u Bejvalů.

Jen ze starší nekomunistické literatury a etnografických výzkumů můžeme si udělat obrázek o skutečné podobě vzájemných vztahů.

Ve společnosti panovala celá řada nepsaných zásad, které činnosti a který výdělek se sluší poskytnout sociálně slabým, ať už to byla koleda nebo "kláskování", sbírání a prodej lesních plodů nebo borových šišek k rychlému roztopení kamen, to vše bylo vyhrazeno bezzemkům, a naopak nedodržení těchto pravidel se považovalo za nepřípustnou lakomost a hamounství.

Všeobecný závazek "dát vydělat" potřebným byl tak silný, že i František Hais, když se vracel z pouti, najal si na nádraží bábu s nůší, "aby jí dal vydělat" a ta mu odnesla to, co přivážel z pouti domů[1]. Přitom žil dost nuzně, živil početnou rodinu prodejem svých písní, s kterými obcházel pražské ulice a dvorky, a jako kostelní zpěvák vodil procesí na poutě, přes rok vyráběl s rodinou figurky, které pak na vánočních trzích prodával.

Barbora Hoblová vzpomíná na mládí v Nymburce: "Když se peklo pečivo jemné, musela se pec dříve "prohoditi" karásky černějšími nebo plackami; ty byly přichystány pro žebráky, místní i přespolní, kteří před svátky po božím daru chodili." [1]

Další důležitou sociální institucí, kdy bohatší přebírali určitou odpovědnost za své sociálně slabší sousedy, bylo kmotrovství. Toto duchovní otcovství bylo postaveno na roveň příbuzenským vztahům (do té míry, že byly nepřípustné sňatky mezi kmotrem a kmotřenkou) a zavazovalo kmotry postarat se o výchovu a materiální zabezpečení v případě úmrtí rodičů. "Kmotrovství tenkráte kvetlo; za hřích se považovalo odříci někomu tuto službu lásky a že si "pana kmotra" volili raději tak, aby to za něco stálo, je nabíledni. Bývala babička moje kmotrou nejen ve všech rodinách blízkých i vzdálených příbuzných, v rodinách svých četných dělníků a pomahačů, ale i v těch, kde u ní nakupovaly. Věděla dobře na vlas, kdy asi zaklepe otec té které rodiny a s pěkným pozdravem oznámí buď prostě, že jim Pánbůh poslal dcerku či syna a že prosí o kmotrovskou službu, nebo z příbuzných a důvěrně známých začne tím, že se jim zbořila kamna, roztrhl stůl, takže nutno ho napraviti apod., což děti brávaly vždy doslova za pravdu.

Babička se poptala po zdraví matky i dítěte, slíbila, že je co nejdříve navštíví a sotvaže návštěvník odešel, hned nařídila služce, aby zabila tu kropenatou nebo tu chocholatou, však už ví. Bývaly to v houfu slepic čekatelky a obětě toho slavného okamžiku, za nimiž padávaly kuřata, holubi i kachny, určitým pořadem.

První den, hned po oznámení narození dítěte, poslala "paní kmotra" matce polévku čistou "pro posilnění".

Druhý den před desátou hodinou polévku se slepicí, s květákem, knedlíčky neb nudlemi, v míse kmotrovské, jíž k jinému užíváno nebylo.

V den křtin poslala kmotra čokoládu ve velké konvici majolikové s květy, chudší kmotře bábovku, bohatší dort, „aby měly kmotrám co podat“.

Příštích čtrnáct dnů střídalo se pečené kuře, zadělávané telecí a nákyp vždy v deset hodin ráno, a to v takovém množství, aby i těm dětem něco zbylo.

Konečně k úvodu chudším zase čokoláda a bábovka, bohatším víno láhev nebo dvě a mísa cukrovinek.

Po úvodě zastavila se matka s dítětem a paní bábou u paní kmotry, pěkně poděkovala za přátelskou službu a uvedla dítě své do rodiny paní kmotry.

Bývaloť kmotrovství určitým druhem příbuzenství; kmotřenec měl v rodině kmotrovstvím pojištěno vždy vlídné přijetí a pomoc v různých potřebách života.

Péčí o kmotřence a jeho matku v šestinedělí povinnosti kmotry nekončily.

V samaritánských dílech svých měla babička výbornou pomocnici v přítelkyni své, paní purkmistrové místní. Dělívaly se nejčastěji o péči o churavé „kmotřínky“… Nenavštěvovaly svých kmotřenců a jejich matek jen v nemoci, ani při radostných událostech je neopouštěly. Žádná svatba v celé té veliké rodině neodbyla se bez nich. Byl-li svěřenec jejich chud, stejně podělily se o pohoštění účastníků svatby, jako kdysi o uvítání jeho do světa.

„Vesele protančily vždy noc ať na svatbě bohatého či chudého.“ [2]

Radostí zasvítily vždy oči mému otci, když nám líčil takovou svatbu. Hned za družbou kráčely obě kmotřínky, zastávajíce úřad matek. U jídla sedaly v čele stolu, jim po stranách mládenci s družičkami, synové to a dcery obou. Při tanci nesmělo být nikoho, kdo by je neprovedl, od ženicha a mládenců do posledního tanečníka."

Jak roste v 19. století význam občanské společnosti, rozšiřují se i instituce v oblasti sociální pomoci. Města navazují na starší církevní instituce a budují chudobince pro nejchudší staré lidi, které poskytovaly ubytování a stravu, za to jejich obyvatelé vykonávali pro město různé posílky nebo měli povinnost účastnit se pohřbů zemřelých měšťanů.

Na venkově takové lidi ubytovávali v pastoušce nebo jim platili nájem a na jídlo chodili do jednotlivých domácností určitým pořadem, nebo hospodáři poskytovali naturálie, zase podle určitého pořádku a obyvatelé pastoušky si z toho vařili sami. Některé obce místo zabezpečení stravování povolily obyvatelům pastoušky žebrat, dokonce jim zapůjčily k tomu flašinet. [3]

Řada profesních organizací – cechy – vyplácely svým zchudlým nebo práce neschopným členům podporu, např. buštěhradský cech mlynářský. [4]

I některé šlechtické rodiny zřizovaly pro své přestárlé zaměstnance špitály.

Řada osobností usilovala o začlenění nějakým způsobem znevýhodněných lidí do společnosti, založila a nadačním fondem i zabezpečila instituce, které se takové činnosti věnovaly, např. Alois Klar založil 1832 Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců nebo profesor MUDr. Rudolf Jedlička 1912 založil a nadací zabezpečil ústav, který se staral o soběstačnost tělesně handicapových dětí a který dodnes nese jeho jméno.

PhDr. Hanka Mullerová, Ph.D.

Zdroje:

[1] Vzpomínky na Nymburk.Pozůstalost Hoblové. MM

[2] Vzpomínky na Nymburk. Pozůstalost Hoblové, MM.

[3] Národopisné výzkumy Barbory Hoblové: „Starý lidi chodili po žebrotě, kde takový člověk byl, obec na něj platila nájem.“ [3] „Chudé ženě, která nemůže chodit a tudíž ani pracovat, dali k obývání světničku v pastoušce, dříví k topení z obecního lesa, šat, když potřebuje, jí obec koupí a dávají jí na prvního 1 zl. a 15. dostává bochník chleba. Ten jí dávají pořadem sedláci a chalupníci. Jiné babičce přidávají půlletně 3 zl. na střevíce a jednomu dědečkovi 5 zl. ročně.“ [3] „Teď jsou takový starý lidi v pastoušce, na živobytí dostávají plat. (Sládek má 5 zl. měsíčně.)“ [3] „Pro starý lidi byl vrchnostenský špitál, tam byli, co dělali u vrchnosti, jiní chudí almužníci, který mohli, chodili vždy v pátek po staveních na žebrotu, dostaly mouky a chleba, na faře se sešli a pan farář je rozdělil (Cizí žebrák i mimo posvícení přijde ledakdo, přetváří se a vyžebrá dost)“.

„Starý lidi chodili po číslech, po chalupách (těch chalup bylo 12), tam byli na stravu a přes noc, nebyli k práci, byli by toho víc pokazili než uďáli. Sedli si na zástěnek a seděli; jen kteří byli čilejší, trochu se k něčemu měli.“

Někde obec místo zaopatření zakoupila práce neschopným flašinet: „V Brodcích je: „obecní flašinetářka“; obec jejímu muži místo podpory, když se nemohl živiti, koupila flašinet; když zemřel, ponechán flašinet ženě, ale ta nemá povolení než od obce, musí choditi s ním jen po Brodcích, na Horkách a ve Hrušově. Po smrti její flašinet se vrátí obci.“ [3]

Podobným způsobem se obec starala i o sirotky: „Sirotky po Kavalírovi měla obec, vo novým roce byla dražba, děti se dali tomu, kdo to vzal laciněji, školné se za ně platilo, šaty dostali, starosta na ně dohlížel. Byli u Šťastných, u Bělíků, u Najmanů (co je teď Ulman). Platilo se na ně, dokud nešli do služby.“ [3] „Mají 1 sirotka a platí na něj 20 zl. ročně.“ [3] „Sirotci za mládí živili se po stupních, od domu k domu, tady byl tejden, potom zas jinde tejden. Posledněji se na ně platí od obce, platí se 4-6 zl. měsíčně, šaty dává obec.“ [3] „Některá žena si vzala ty sirotky a platilo se za ně. Ohlásilo se, aby se přihlásil, kdo by chtěl sirotka si vzít. Platilo se za něj 60 zl. ročně.“ [3]

[5] František Slavomír Štěpánek rukopis Kronika mlýna Kopanského