Zapomeň na vzpomínky

Malý zvonek nad dveřmi krámku zacinkal a dovnitř vstoupila asi čtrnáctiletá dívka. Jean zdvihl oči, odložil noviny a vstal, aby zákaznici pozdravil. "Dobré ráno, přejete si?" "Brý den, chtěla bych jedny Máčka." Ze zasklené vitríny vyndal červenou krabičku cigaret a položil je na stůl, pak se na chvilku zamyslel a cigarety vzal zase do ruky. Dívka před ním rozhodně ještě nebyla plnoletá, vlastně by jí nic prodávat neměl, na druhou stranu byly americké cigarety jednou z nejdražších věcí, které tu měl, a franky navíc se mu v této těžké době náramně hodily. Nakonec pokušení podlehl a dívce krabičku prodal. Ta se radostně usmála a odešla. Jeana trochu štval ten úsměv, ten triumfální úšklebek mladé zákaznice. Jestli si, holka, myslíš, že jsem nepoznal, že ti ještě nebylo ani šestnáct, tak se mýlíš. Blbej nejsem, ale ty peníze holt potřebuju. Trpký pocit poraženectví ale brzy vyprchal, a když držel v ruce výdělek, byl na chvíli spokojený. Uvelebil se na ošuntělé dřevěné židli, vzal do ruky noviny a dočetl článek o novém modelu auta. Pak je odložil a zíral, přes poněkud znečištěné sklo výlohy, na ulici. Notnou chvíli přemítal nad tím, proč lidem chutnají víc ty americké cigarety, než klasické francouzské Gauloisesky. Cigarety Marlboro měly filtr, to se přes tu věc přece nedá nic cítit. Chuť tabáku určitě byla ta tam. Ne, Jean Bador kouřil nejraději modré Gauloisesky bez filtru. To je ještě klasa, pomyslel si. Silný tabák, žádný filtr, pravá francouzská značka. A k tomu pít černé kafe, tak to má být.

Pár let po válce si Jean Bador koupil tento krámek na předměstí Paříže. Nebyl to sice žádný velký byznys, netočily se tu hromady peněz, ale zprvu krámek nevynášel špatně, Jean z toho mohl celkem dobře žít. Až do té chvíle, kdy si naproti němu otevřel obchod mladý manželský pár z Alžíru, který se sem přestěhoval po vyhlášení nezávislosti. Jejich bar tabac byl o dost větší, než Jeanova trafika, navíc francouzská manželka mladého Alžířana se svými dlouhými nohami a blonďatými vlasy prý dost podobala Brigitte Bardot, což přitahovalo zejména mužské zákazníky. S rostoucím zájmem zákazníků o nový obchod, kde se mísila exotika Alžírska s ženskou francouzskou krásou, upadal zájem o malou trafiku s válečným veteránem hned naproti. K Jeanovi chodilo stále méně lidí. Když mu zemřel jeho jediný štamgast, starý pan Rochefort, zůstal krámek, až na ojedinělé výskyty zákazníků, prázdný. Jean Bador neměl od té doby rád Alžířany, ani jakékoliv cizince. A na Brigitte Bardot do kina už taky nešel.

Když na ulici nějaký naštvaný řidič na kohosi zatroubil, otevřel Jean oči. Asi jsem usnul. Kouknul se na hodinky, ručičky ukazovaly pár minut po dvanácté. To jsem spal tři hodiny? No to je neuvěřitelný. "Ale co taky člověku zbývá, když kvůli Alžířanům zeje podnik prázdnotou?" zeptal se sám sebe nahlas. "Nic" odpověděl si "nic, než tu sedět a spát." Asi půjdu domů, stejně už dneska nikdo nepřijde. Vstal ze židle, sbalil skromný výdělek, přehodil přes sebe lehkou bundu a vyšel ven. Zamkl, zatáhl kovové rolety, nasedl na kolo a vydal se do svého bytu, který se nacházel v asi dvacetiminutové vzdálenosti od trafiky.

Byt měl Jean Bador zařízený minimalisticky ale nikoliv nevkusně. Dával velký důraz na to, aby všechny barvy nějak k sobě ladily. Své peníze, kterých neměl mnoho, utrácel kromě Gauloisesek a dobré kávy za starožitnosti. Dokázal šetřit i klidně několik let na nějaký pěkný kousek, který se pak vyjímal v pokoji jako královský klenot.

Doma si sundal bundu a pověsil ji na věšák, pak si šel ze všeho nejdřív udělat kafe. Netrvalo dlouho, a konvice začala pískat. Nalil si do šálku, ze kterého prý pila manželka Napoleona, kávu a sedl si k starému stolku, na jehož pravé straně se vyjímala úhledná hromádka fotek. Než vzal do rukou první fotku, zapálil si cigaretu z modré krabičky. Vtáhl kouř do plic, a když ho vydechl, připadal si nesmírně hrdý, že kouří stejné cigarety, které má rád i Picasso. S cigaretou mezi prsty sáhl po první fotce. Na ní byl on s kamarádem, stáli před vojenským autem a v rukou drželi samopaly. 1944, to jsme ukořistili německý auto od nějakýho důstojníka. Při té vzpomínce se šibalsky usmál. Byly to pro něho dobré časy, byl mladý a měl svou partu, která držela při sobě děj se co děj. Když pak osvobozovali Paříž, byl z něho hrdina, který vyhnal nacisty z města. Po válce to s ním šlo už jenom z kopce, parta se rozpustila, chybělo válečné pouto, které je drželo při sobě. Někteří válku nepřežili, jiní se odstěhovali, nebo oženili a měli svých starostí dost. Chvíli se Jean ještě vídal s Georgem, pak se ale George, který po válce ztratil perspektivu, rozhodl ukončit svůj život a jednoho krásného, vlažného večera se zastřelil. Jeanovi ze staré party nezbyl nikdo a postupem času v něm už nikdo neviděl hrdinu, který osvobodil Paříž. Zbyly mu jen vzpomínky a fotky na dobu války, která se mu nyní, i přes všechny hrůzy, které zažil, jevila jako krásný sen.

Jean byl zhruba v půlce hromádky fotek, když zařinčel telefon. Kdo to mohl být? Poslední s kým si volal, byl George. Zvedl sluchátko. "Haló, Jean Bador?"

"Ahoj" ozval se poněkud nejistý, něžný ženský hlas "jsem Marie Berthiérová, dřív jsem se ale jmenovala Coubricková. Pamatuješ si na mě?" Když se z druhého konce linky nic neozývalo, Berthiérová pokračovala "setkali jsme se těsně po válce, když všichni slavili. Tehdy jsem pracovala jako tanečnice v podniku Chez amis, ty ses tam jednoho dne objevil s pár kamarády, všichni ještě v pěkných uniformách. Vím, že po mém vystoupení jsi mě pozval na drink. Ale u drinku to nezůstalo" odmlčela se. Jeanem projel podivný, vzrušující pocit.

"Ano, vzpomínám si. Moc ti to slušelo, byla jsi okouzlující." Jak to mohl zapomenout? Tenkrát chvíli dokonce zvažoval, jestli se s ní nemá oženit. "Chtěl by ses někdy sejít?" Jean znejistěl, už příliš dlouho byl sám, že na náhlý kontakt nebyl zvyklý. Mohl by to zkusit. "Jo, klidně" řekl po chvíli.

"Tak jo" řekla měkce "zítra v pět u Chez amis?"

"Platí. Tak zítra."

"Ahoj, měj se." Uslyšel kliknutí. Také zavěsil a sedl si zpět ke stolu. Dál si prohlížel fotografie z války, ale před očima se mu místo vojáků zjevila její nalíčená tvář s třpytivou čelenkou.

Dalšího dne stál přesně v pět před podnikem Chez amis. Nebyl tu už pěknou řádku let a zub času se nepodepsal jen na něm. Podnik, který byl kdysi centrem dění celé čtvrti, odkud se linula svižná, živá hudba a smích mnoha tancujících, se nyní skoro rozpadal. Jeana přepadl náhlý smutek. Vše, co znal a měl tak rád, pomalu mizelo. Když odvrátil zrak od podniku, viděl, jak z elegantního auta vystupuje žena středního věku. Byla oblečena podle poslední módy. To musela být ona. Ano, určitě to byla ona, byla to Marie, poznával živé, tmavě hnědé oči a ještě pořád měla typické trochu nakloněné držení hlavy.

"Ahoj" pozdravila ho. "Ahoj" odvětil trochu nervózně "tak, půjdeme dovnitř?"

Kývla a oba zmizeli v podniku jejich mládí. Uvnitř nebyl kromě barmana nikdo. Sedli si k oknu a objednali si pivo.

"Počkat, my si objednali jenom pivo" divil se Jean, když starý, shrbený barman na kovovém podnose přinesl čtyři skleničky. "Dvakrát pivo a dvakrát šampaňské. Jste moji poslední hosté, zítra to tu zavírám na dobro, tak to musíme ještě oslavit. "

"Tak děkujeme, ale oslavit to, že zavíráte podnik? Přijde mi to teda spíš trochu smutný." Marie se na barmana podívala. "Smutný by to bylo, kdybych zavíral fungující, živý podnik, tenhle už je ale dlouho v takový podivný agonii, takže mě to vůbec nemrzí. Našel jsem kupce, který mi za to dá tolik, že si můžu dožít v pohodě a klidu." Barman se spokojeně usmál.

"Gratuluju." Usmál se na něj Jean a pozdvihl sklenici šampaňského. Všichni si připili, pak barman zmizel kdesi vzadu, prý ještě potřeboval něco udělat.

"Jsem ráda, že tě zase vidím, po tolika letech."

"Jo, to já taky. Ale proč jsi mi vlastně zavolala až teď? Nechápej to jako výtku, jenom mě to zajímá."

"Chápu. Potom, co jsme se ztratili z očí, jsem se vdala. Manželství bylo, no, jak to říct, nebylo to úplně ono. To jsem pochopila ale až několik let po svatbě. A když nakonec manžel zemřel na infarkt, zůstala jsem sama. A pak jsem si vzpomněla na tebe, vlastně jsem na tebe myslela už delší dobu, ale nechtěla jsem být nevěrná."

Místnost naplnilo ticho, bylo slyšet jen tiché šramocení ze zadní místnosti, kde zřejmě barman skládal na sebe papírové krabice.

"A cos dělal ty celý ty roky?" přetnula mlčení Marie.

"Založil jsem si trafiku. Nejdřív to šlo celkem dobře, ale před třema rokama si přes ulici otevřel svůj bar tabac alžírský pár a od tý doby už moc zákazníky nemám. Kamarádi mi zmizeli a teď už nevím, jak dál. Rád si prohlížim starý fotky z války, když jsme s klukama osvobozovali Paříž, to byla skvělá doba. Víš, když vidim ty fotky a vidim, jak se tam směju, zapomenu na všechny svoje starosti a prožívám znovu ty pěkný chvíle. Pak jdu spát, mám pěknej sen, kde jsem zase mladej a projíždim Paříží s francouzskou vlajkou. Otevřu oči a sen je pryč, a s ním ta pěkná doba. Jdu do prázdný trafiky a přes ulici vidim ten jejich podnik, jak je plnej lidí, který se smějou a je jim fajn. To mě ničí, nad vodou mě drží Gauloisesky, kafe a pár starejch cenností. Možná svoji trafiku někdy prodám, abych se už na to nemusel dívat."

"Víš, Jeane, myslím, že musíš zapomenout na vzpomínky a pokusit se hledat štěstí teď a tady. Jinak tě to bude ničit čím dál, tím víc a budeš navždy uvězněný v poválečný době."

Jean se zamyslel. "Asi máš pravdu, ale jak mám žít, abych byl šťastný?"

"Žij se mnou, můžeme to zkusit znovu a třeba nám to teď vyjde."

Lehce kývl. "Dobře, zkusíme to."

Dopili šampaňské a pivo a poté, co barman odmítl jejich peníze, z podniku odešli.

Jean s Marií zůstal. Trafiku i byt prodal a nastěhoval se do jejího domu. Marie v práci podala výpověď a spolu si pak otevřeli malou hospodu, kterou pojmenovali Chez amis.