Čekání

Bylo pozdě odpoledne, už se stmívalo. Jarmila seděla doma u stolu. Prostřela stůl a dodělala už i večeři, ale Josef nikde. Měl tu už dávno být. Rozhodla se, že počká ještě dvacet minut, a pak ho půjde hledat. Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky, co se mu asi mohlo stát. Možná byl v hospodě, napadlo jí. To ne, Josef nikdy nepil. Sice kouřil jako fabrika, ale alkoholu se nedotkl. Možná kvůli jeho otci, který se uchlastal k smrti. Jarmilu z jejích myšlenek vytrhl náhlý dětský pláč, který se ozval z vedlejší místnosti. Probudila se, pomyslela si. Zvedla se a vstoupila do malé komůrky vedle kuchyně. Malého človíčka vyndala a chvíli jej houpala ve svém náručí, při tom si pobrukovala melodii písničky, kterou jí vždycky zpívala její matka na dobrou noc, když byla malá. Podařilo se, miminko se nechalo líbeznými tony ukolíbat. Opatrně jej položila zpátky do nevelké kolébky a doufala, že se pohybem znovu neprobudí. Dítě spalo. Otočila se a tiše za sebou zavřela dveře. Podívala se na hodiny. Dvacet minut, které chtěla počkat, uběhly. Šla tedy k věšáku, sundala z něj krátký vlněný kabát a oblékla si ho. Kolem krku si uvázala šálu a chtěla se vydat hledat svého muže, když uslyšela zabučení krávy a krátce na to vrzavý zvuk dřevěných dveří. Světlo lampy dopadlo na kožené sedlácké holiny. Pak ho viděla celého. Josef byl konečně doma. Sundal si čepici a kabát a pověsil obojí na věšák. Z ramene si sundal i samopal a rovněž jej pověsil. Potřeboval si jít lehnout. Z toho celodenního střílení Němců byl dost utahaný.

Obec poblíž Ústí nad Labem, 31. července 1945