Escape Room

Alex Fischer, 12 let, II. B

Jednoho dne jsme já a čtyři moji kamarádi šli na únikovou hru. To místo se nám od první chvíle nelíbilo, ale stejně jsme do toho ne moc dobře udržovaného baráku vešli. 

Hned, jak jsme vstoupili dovnitř, začala skřípat podlaha a dveře se zavřely. Z nějaké části místnosti na nás začal někdo mluvit přes mikrofon, říkal, že máme 60 minut na to, abychom prošli všech pět místností, získali klíč a dostali se ven a jestli se nám to nepovede, tak to skončí špatně. V tu chvíli se rozsvítila obrazovka a na ní bylo napsáno: 60 minut do uvolnění plynu. V tu ránu se daly obě moje kamarádky do breku, jeden kamarád začal kopat do dveří, ale nešlo to, byly zvenku zazděné betonem. Zatímco se tohle dělo, já a můj chrabrý kamarád Max jsme začali prohledávat místnost. V jednom šuplíku jsme našli papír a na něm bylo napsáno něco nečitelného, ale šlo přečíst pět slov, nebo spíš čísel: 1, 6, 9, 6, 4. Šli jsme k prvnímu pětimístnému zámku a vložili tato čísla. Zafungovalo to, ale v krabičce, kterou jsme odemkli, byla jen špatně udržovaná kniha. Tu jsme otevřeli a všimli si, že v ní jsou utržené kusy. Tak jsme vzali všechny roztrhané kusy knihy, a ty spojili. To nám dalo čísla ,,6, 5, 8“. Tato čísla jsme dali do zámku a najednou se pohnula knihovna.

Byli jsme ve druhé části. V tomto okamžiku nám uběhlo 15 minut, ale náš třetí kamarád zase přestal kopat do dveří a přidal se k nám. Také holky, sice trošku nervózní, už šly pomoct. Ve druhé místnosti nebylo vidět ani na krok, takže jsme začali hledat vypínač. Ten jsme nenašli, takže nám došlo, že to budeme muset udělat ve tmě, ještě k tomu všemu se za námi knihovna zavřela. Hmatem jsme poznali malé tlačítko a to vypustilo malý laser, který se odrazil v zrcadle a poukázal na jednu část pokoje. Když jsme k ní došli a trochu ji prohmatali, zjistili jsme, že je tato část měkčí. Hned jsme do ní začali mlátit, až jsme ji rozbili. Po ani ne pěti vteřinách jsme žasli radostí, v té zdi byl vypínač. Ten jsme ihned zapnuli a světlo se rozsvítilo. Na zdech byly namalované nějaké symboly, kterým nešlo porozumět. Po delším pozorování jsme si všimli, že jsou to jen písmena, ale nějak otočená. Na zdech bylo napsáno: ,,Druhá je osm, třetí je jedna a první je pět.“ Šli jsme k malým dveřím a do zámku u nich vložili kód: ,,5, 8, 1“ a tím jsme se dostali do třetí místnosti.

Tam byl také monitor a na něm 35 minut. Celkem jsme se báli, ale na druhou stranu jsme na tom časově nebyli tak špatně. Začali jsme se poohlížet, ale jediné, co jsme našli, byly pokreslené brýle a značka na zemi. Mého kamaráda Jirku napadlo, že by si někdo mohl vzít brýle a postavit se na značku. To jsem bez váhání zkusil a s brýlemi na očích jsem se začal točit po značce, ale nic jsem nenašel. A tak mě napadlo, že by se na to mohlo zhasnout. Šli jsme do minulé místnosti a tam zhasli. Když jsem se potom začal na značce točit, viděl jsem další značky. Na jedné byl obrázek krabice a pod ní byly značky úhlů: alpha, pi, ro a omega. Na druhé byly dvě úsečky, jedna, která je protínala, a u nich jména úhlů z minulého obrázku. Hned nám došlo, že se úhly musí vypočítat. Všechny nám vyšly 20 stupňů, ale když jsem se pootočil ještě víc, bylo na zdi navíc ,,alpha - 12, pí - 18, ro - 15 a omega - 11“. Z toho jsme usoudili kód : 8, 2, 5, 9. Ten jsme vložili do zámku a ten se otevřel. V krabici, kterou jsme otevřeli, byla kartička, na které bylo napsáno: ,,Víte vůbec, kde jsou dveře?“ V tu chvíli jsme začali hmatat po zdech. Moje kamarádka Johy ty dveře našla. Řekli jsme si: dobře, teď jen najít klíč. V místnosti byla ještě jedna krabice, na tu byl jeden potřeba. Netrvalo nám moc dlouho najít ho, ale jak ho získat, to bylo něco jiného. Byl ve skleněné nádobě, ale ta byla zavřená. Dvě minuty jsme si nad tím lámali hlavu, ale potom přišla moje kamarádka Terka, řekla: ,,Vy jste úplně blbý!", vzala nádobu a hodila ji o zem, vzala klíč, otevřela krabičku a potom otevřela dveře do další místnosti (čtvrté). My čtyři, kteří jsme si nad tím lámali hlavu, jsme jen s otevřenou pusou přemýšleli o tom, co se stalo.

Po chvíli jsme šli za Terkou, která už řešila hádanku (jen tak mimochodem, v tu chvíli jsme měli dvacet minut). Tato místnost byla jiná než ty ostatní. Už v minulé místnosti jsme si všimli pachů, ale mysleli jsme si, že to nic není. Ale když jsme vešli sem, tak nám to došlo. V té místnosti už bylo několik mrtvých, pomalu se rozkládajících lidí. Vypadalo to, že je to nejtěžší místnost. Nebyla moc velká. Byly v ní dva čudlíky: jeden otevíral skříň, ale ten druhý automaticky vypouštěl plyn, a jako by to nestačilo, tak jeden byl červený a druhý modrý. On si hrál s naší hlavou! Já, velký šťastlivec (až na lásku...), jsem hned zmáčkl ten červený. Něco začalo hlučet, ale nebyl to plyn, byla to skříň. V ní byl velmi složitý příklad, ale pod ním slova: ,,V jednoduchosti je krása". My jsme vše, co se mělo dělit, odečetli, a to, co se mělo násobit, jsme sčítali, protože, co si budeme povídat, je to jednodušší. Tato operace nám dala trojmístné číslo ,„723“. To jsme vložili do zámku, a z krabice jsme vyndali počítač. Když jsme ho otevřeli, na ploše byla otevřená prezentace v Power Pointu. V ní byla křížovka a její tajenka měla pět písmen, stejně jako zámek na dveřích. Když jsme vyřešili tajenku, tak jsme jí zadali do zámku a dveře jsme otevřeli.

Viděli jsme, že nám zbývají jen dvě minuty a trochu jsme se vyděsili, ale nedošlo nám, že v následující místnosti jsou skleněná okna. Řešili jsme náš problém dál, ale když nám začalo pípat posledních deset vteřin, můj první reflex byl rozběhnout se a rozbít okno. To se mi povedlo, a ještě, než se hodiny přehodily na 00:00, jsme stihli vyskočit z okna a zachránit se.

KONEC 1. ČÁSTI