Soud

• Soud v Tel Avivu 1961

Za masivním dřevěným stolem, který dosahoval délky asi tří a půl metrů seděli tři soudci. Jejich přísné pohledy jakoby se snažili probodnout obžalovaného, který seděl na o něco níže položené židli, kterou zleva i zprava hlídali dva muži. Žalobce šel sem a tam a divoce máchal rukama, obhájce u tohoto soudu sice byl-neboť to tak chtěl zákon, aby každý obžalovaný měl i svého advokáta, ale nebyl příliš horlivý při obraně svého klienta. Za obžalovaným se rozprostíral veliký sál, který zaplnili především dychtiví novináři, ale tu a tam byl vidět i zvědavý občan, který si nechtěl nechat ujít soud s mužem, jehož jméno se v posledních několika týdnech tolikrát objevilo v novinách.

Obžalovaný se jmenoval Heinrich Langefeld a za druhé světové války působil dva roky jako důstojník SS v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Po válce se po něm slehla zem. Dlouho se o něm nic nevědělo, spekulovalo se o tom, že byl na útěku zabit americkými vojáky, jiní tvrdili, že se mu podařilo uprchnout do Jižní Ameriky. Simon Wiesenthal ho nakonec vystopoval v Argentině. Tajné komando ho pak jednoho večera přepadlo, zajalo a přepašovalo do Evropy. Nyní stál tady před soudem jako osmašedesátiletý muž a v duchu se už viděl visícího na šibenici.

Soudce po dlouhém procesu nakonec vyřkl ortel: "Tímto vás uznávám vinným ze zločinů proti lidskosti. Odsuzuji vás k nejvyššímu možnému trestu," při těchto slovech vyndal odněkud malou kovovou krabičku s jakýmsi podivným tlačítkem, "pohlédněte sám sobě do tváře." Soudce stiskl malé tlačítko. Heinrichu Langefeldovi se udělalo černo před očima, nevěděl co se s ním děje, pak měl na dvě, tři vteřiny divný, prazvláštní pocit jakési beztíže. Nakonec ucítil pod sebou něco tvrdého a studeného.

Otevřel oči. To, co nyní spatřil, ho uvrhlo do stavu šoku. Na sobě měl místo košile, obleku a modro-bíle kostičkované kravaty, kterou měl právě ještě na sobě, proužkovaný stejnokroj z hrubé látky. Na hlavě měl čepici z téže tkaniny. Boty, které uviděl na svých nohou, byly ve velmi špatném stavu-byly roztrhané a špinavé. Rozhlédl se kolem sebe. Seděl uprostřed jedné ze stovek malých, nuzných chatek pro vězně. Chatka byla prázdná, zvenku sem doléhaly ostré rozkazy polských kápů a nářky vězňů.

Zrovna se chtěl zvednout ze špinavé a studené země, když v tom okolo dveří prošel německý voják, který letmo pohlédl do chatrče. Udělal ještě krok, pak se zarazil a vrátil se ke dveřím malého, prkenného obydlí.

"Warum bist du nicht bei der Arbeit?"(Proč nejsi u práce?) okřikl ho. "Na warte, du faules Schwein, du kriegst jetzt eine Lektion. Wenn das erst Leutnant Langefeld erfährt.." (No počkej, ty líný prase, ted' dostaneš lekci. Když se to teprv dozví důstojník Langefeld..)

Osmašedesátiletý se zarazil. Je to jen zlý sen? Nechápal co se děje, z vojákových slov byl úplně zmatený. Voják ho jedním prudkým pohybem ze země zvedl, a pak ho surově dovlekl až k důstojníkovi SS, který stál opodál. Cestou prošli kolem zhruba dvaceti pěti židovských vězňů.

"Dieser Jude war noch in der Barracke, hat wohl keine Lust auf Arbeit" (Tenhle Žid byl ještě v boudě, asi se mu nechce pracovat.) vylíčil mu voják. Důstojník se na muže před sebou zhnuseně a opovržlivě podíval, pak ho surově uhodil do tváře, což způsobilo, že osmašedesátiletý Heinrich zavrávoral a skončil tváří v bahně. Stařec nemohl věřit vlastním očím, před sebou měl sebe samého ve věku padesáti let.

"Also, du Drecksjude hast keine Lust mehr zu arbeiten?"(Takže ty špinavej Žide už nechceš pracovat?) ozval se konečně důstojník Langefeld ledově chladným tonem. "Ich bitte Sie,"(Prosim vás) začal stařec, "ich bin kein Jude. Ich bin 1935 der SS beigetreten. Mein Name ist Heinrich Langefeld, ich bin.. Sie."(Nejsem Žid, roku 1935 jsem vstoupil do SS. Mé jméno je Heinrich Langefeld, já jsem.. vy.) Důstojník mlčel, místo odpovědi vytáhl z koženého pouzdra pistoli a namířil ji na mužovi hlavu. "Bitte nicht schiessen, ich kann es Ihnen beweisen. Als ich zehn war, habe ich das Geld, das mir mein Vater gegeben hat, verloren. Er hat mich daraufhin..." (Prosim nestřílejte, můžu vám to dokázat. Když mi bylo deset, ztratil jsem peníze, co mi dal můj otec. On mě pak...) Větu už doříct nestačil, důstojník mu prostřelil svou zbraní lebku. Heinricha Langefelda dohnala jeho vlastní minulost.