Splněný sen

Klondike 1897

Jack London zabořil svou lopatu do zmrzlé hlíny. Půdu z povrchu odhodil stranou, chtěl se dostat k hlubší vrstvě. Když se dopracoval k určité hloubce, začal bahno házet do koryta s tekoucí vodou. Doufal, že se na dně usadí malinké zlaté valounky. Jeho pohled byl nadějný, pokaždé když do dřevěného koryta dal lopatou další vrstvu bahnité půdy, se jeho oči rozzářily očekáváním brzkého bohatství. Většinou však velmi rychle vyhasly, zlato tu už dávno nebylo v takovém množství, jako ještě před rokem. Párkrát se mu přece jen poštěstilo najít miniaturní flitry zlata, ale ty zmizely stejně rychle, jak je objevil. Nově nabyté zlaté štěstí vyměnil za dvě lahve levné whisky, které ho na čas nechaly zapomenout na kruté životní podmínky Klondiku. Zase nic, pomyslel si. Na svém claimu se zdržel ještě dobrých pár hodin. Kopal a rýžoval a rýžoval a kopal. Bez výsledku. Pozdě odpoledne si zapnul svůj tlustý kabát, začal foukat severní vítr. Vzal lopatu a pánev a odešel do přístřešku, který si tu teprve nedávno se svým kamarádem vybudoval. Hodil zlatokopecké nářadí do kouta a sesunul se na židli, která byla skoro jediným nábytkem v této místnosti. Chvíli přemítal nad tím, co bude dělat dál, pak ho z jeho myšlenek vytrhla tupá bolest zubů. Jednou za čas se objevila. Nyní mu ale připadala větší, než kdy předtím. Bezmyšlenkovitě si prstem přejel přes zuby, přitom lehce nehtem zavadil o dáseň, která začala ihned krvácet. "Sakra," vyhrkl nahlas. Snad tu ještě nezemřu. Přemýšlel, co dál. Pak ho něco napadlo a začal se přehrabovat v nuzné hromádce šatstva. Ah, tady je. Vytáhl koženou portmonku a otevřel ji, uvnitř se nacházelo pár bankovek. To musí stačit. Jednu vzal a zastrčil si ji kapsy, pak vstal, otevřel dveře a vydal se do města. Vítr mezitím zesílil, mráz ho nemilosrdně bil do tváře. Zmrzlý na kost se dopotácel dolů do města a zamířil rovnou do saloonu. Uvnitř bylo rušno, jako vždy. Vyhrávala tu nevelká kapela a na parketu se k živé veselé hudbě tancovalo, jestli se tak divoké podupování zalkoholizovaných zlatokopů dá nazývat. Jack teď chtěl hlavně klid. Očima velkou místnost s množstvím kulatých stolů přejel. V levém zadním rohu zahlédl volné místo u stolu. Prodral se davem a sedl si na židli. Na barmana dlouho nečekal. "Co si dáte?" "Dvojitou whisky." Barman ještě chvíli u něj počkal s lahví v ruce a až když plácl bankovkou o stůl, ochotně mu nalil. Jack ze sklenky usrkl. V hrudi se mu udělalo hřejivé teplo. Ještě několikrát upil, pak s lítostí zjistil, že sklenka byla prázdná. To šlo nějak rychle. Někdo v jeho těsné blízkosti zavolal barmana. Až teď si všiml otrhaného zlatokopa sedícího naproti němu. Barman přišel. "Dolijte mu whisky, zaplatím potom." Nalil Jackovi další skleničku, pak zmizel v davu. Zlatokop tu musel být zřejmě známý štamgast, jelikož se moc často nestávalo, že by barman nebral peníze hned na ruku, ale až při odchodu. "Díky. Jak jste věděl, že...?" Zlatokop se usmál. "Viděl jsem ten váš zoufalý obličej, když jste sklenku vyprázdnil." Jack se napil.

"Ale jak to, že mi platíte whisky jen tak? To tu na Klondiku nikdo nedělá, každej chce ušetřit co nejvíc." "Jedna whiska mě nebolí, já už jsem našel zlata dost."Při těchto slovech otevřel na chvíli kovovou pikslu, kterou měl položenou na klíně a ukázal mu obsah, pak ji zase zavřel. Jack se předklonil a lokty se opřel o stůl. "Takže jste si splnil svůj sen, ne?" Jeho protějšek smutně prstem poklepal na víko piksle. "Tenhle jo, ale zaplatil jsem za něj příliš velkou cenu. Přišel jsem sem na jaře se svou ženou, jmenovala se Mary. Byli jsme plni naděje, že tu za krátkou chvíli najdeme spousta zlata, a pak se vrátíme do Irska jako bohatí lidé. A ze začátku všechno vypadalo fakt dobře, pro začátek jsme si najali pokoj v hotelu. Pak jsem si našel tam nahoře nad Dawsonem pěknej claim, došel jsem si pro papíry a začal jsem kopat. Měl jsem vohromný štěstí, na zlato jsem narazil prakticky ihned. Běžel jsem do hotelu to říct Mary. Byli jsme tak šťastní, tehdy to byl pro nás ráj na zemi. Léto tu bylo nádherný, občas jsme si zašli na ryby, dělali jsme s Mary pikniky na rozkvetlých loukách a k tomu všemu nám nad hlavami svítilo slunce. Na podzim začalo hodně pršet, všechno se rozbahnilo, ale nám to nevadilo, měli jsme svůj malý pokojík v hotelu a hlavně sebe navzájem. No, je ale pravda, že se Mary v té době trochu stýskalo po Irsku. Řekl jsem jí, že na jaře pojedeme zpátky. Jenže pak přišla zima a s ní přišel tyfus. Dlouho jsme žili v bláhové naději, že se nám tato hrozná nemoc vyhne, pak ale Mary onemocněla. Zaplatil jsem lékaře, aby si ji prohlídl. Doktor před ní řekl, že to nic není a že všechno bude v pořádku, ale když jsme z pokoje vyšli, pošeptal mi, že je to velice vážné a že nemá moc velké šance na přežití, poněvadž tyfus byl už v pokročilém stádiu. Dostal jsem na něj strašnej vztek, že před ní lhal a že jsem jí to teď musel říct já. Nedokázal jsem to, pořád jsem ji utěšoval, že se uzdraví, ale myslim si, že Mary v hloubi duše věděla, že je konec. Bohužel měl doktor pravdu, zemřela dva týdny po diagnostice tyfu." Odmlkl se a hodil do sebe whisky. "Takže zlato mám, ale ztratil jsem úplně všechno." Mlčky vstal, zaplatil barmanovi a odešel.