Valčík

Pan Levský seděl ve svém zaprášeném pokoji a kouřil cigaretu. Cítil se osaměle. Pohleděl na malou komodu, na které stál opřený o zeď okrasný, vyřezávaný, černě natřený rám s fotkou jeho zesnulé ženy. Amélie, ty mi tak chybíš. S tebou jsem byl tak šťastný, zdálo se, že žiju v ráji na zemi. Vystačili jsme si jen my dva. Ale pak jsi odešla a já se tady utápím v samotě. Jednou za čas ještě mám zakázku, ale to je jediný kontakt k lidem tam venku. Típnul cigaretu do popelníčku. Pak sezvedl z koženého křesla, popošel k figuríně a malým kartáčem oprašoval bílé svatební šaty, které byly na ni navlečené. Pamatuješ, jak jsme na naší svatbě tančili valčík? Jen já a ty, ty a já. Na hosty kolem nás jsme úplně zapomněli. Jak krásný to bylo. Dal bych všechno za to, kdybych si mohl ještě jednou s tebou zatancovat.

Z jeho myšlenek ho vytrhlo tiché zaklepání na okno. Otočil se. Venku už bylo šero, navíc neměl na sobě brýle, takže neviděl, kdo klepe. "Ano, hned tam budu." Z šuplíku od stolu vytáhl staré pouzdro. Otevřel ho, vyndal zlatý cvikr a nasadil si ho na nos. Pak šel ke dveřím a otevřel je. "Dobrý den, jste pan Levský?" "Ano to jsem, tamhle je cedule." Prstem ukázal na plechovou ceduli s nápisem: Rudolf Levský-pohřební služba. "Jmenuju se Rosalie Wintonová, a chtěla bych vás poprosit o službu." "Ano, určitě, pojďte dál." Ze stínu vystoupila mladá žena a vešla do místnosti. Proboha, vždyť vypadá skoro stejně, jako moje Amélie, to snad není možný. Pan Levský ji usadil ve svém křesle a před ní postavil šálek čaje, sám si pak sedl naproti ní na dřevěnou židli. "Tak povídejte,"pobídl ji. "No, včera mi zemřela matka, a já teď potřebuju někoho, kdo by se..." její hlas se zadrhl, při vzpomínce na matku se rozplakala. "Ale no tak, neplačte." Snažil se ji utišit pan Levský. "kdo by se postaral o její pohřeb. Omlouvám se, že tu takhle brečim, ale víte, je to hrozná tragédie, když vám zemře máma. Byla dlouho nemocná, doktor říkal, že měla tuberkulózu. A teď je mrtvá. A já na ní mám tolik vzpomínek. Když jsem ještě byla malá..." Vyprávěla mu o krásných prožitcích z dětství, pan Levský ji však neposlouchal. S úžasem si ji prohlížel, silně mu připomínala Amélii. Pocítil najednou silnou touhu se ji zmocnit, chtěl ji mít jen pro sebe. V duchu si představoval, jak by vypadala v bílých svatebních šatech jeho mrtvé manželky. Představoval si, jak by s ní tancoval valčík. "...Teď o mě víte skoro všechno, ani nevím, proč vám to vlastně říkám. Asi jsem se musela prostě někomu svěřit. Víte, teď, když zemřela máma, tak už nemám nikoho, brácha je v Americe a táta zemřel, když mi bylo pět." "Ale nějaké kamarády snad máte, ne?" zajímal se pan Levský. "To bohužel nemám." Rosalie se podívala ven. "Venku už je tma, musím jít. Prosím přijeďte zítra ve dvanáct na tuhle adresu." Podala mu lísteček a zvedla se z křesla. "Dobře, přijedu." "Děkuju, a taky díky, že jste mě vyslechl, moc to pro mě znamená." "Nemáte vůbec zač. Tak zítra." usmál se na ni. Rosalie Wintonová vyšla z pokoje a zmizela ve tmě.

Ta podoba! Ty pohyby a všechno, to je celá Amélie. Musím ji získat.

V noci pan Levský nespal, přemítal nad tím, jak by mohl Rosalii získat. Vezmu si ji za ženu, pak bude moje a můžu s ní celý dny tancovat valčík.

Dalšího rána vstal, do smaltované mísy nalil trochu vody a opláchl se. Pak se oholil. Ze skříně vyndal čistou bílou košili, kterou nosil jen o svátcích. Poté si oblékl černé kalhoty, vestu i frak a uvázal si vázanku z hedvábí. Z hezkého kufru, který stál v rohu ložnice, vyndal dřevěný, skládací metr a nechal ho vklouznout do kapsy. Zkontroloval čas, pak si nasadil buřinku, přehodil přes sebe kabát a vyšel ven. Venku zašel do stáje, kde čekal černý hřebec. Kousek od hřebce stál pod velkou bílou plachtou jednoduchý nákladní vůz. Vyvedl koně, zapřáhl ho před elegantní civilní kočár, který stál před domem, nasedl a vyjel. Zastavil před šperkařstvím a sestoupil z kočáru. Když vešel, malý zvonek nad dveřmi zacinkal. "Dobrý den, přejete si?" "Dobrý den, hledám nějaký pěkný svatební prsten." Nevýrazný plešatý šperkař se usmál. "Á, tak to pak jo. Kdopak je ta šťastná?" "Jedna milá slečna, seznámili jsme se teprve nedávno." "A nechcete teda spíš zásnubní prsten?" "Ne ne, to není třeba. Dejte mi rovnou svatební." "No dobrá, jak chcete." Zašel do zadní místnosti a po chvíli se vrátil s dřevěnou kazetou plnou prstýnků. "Tak tady ty jsou ze stříbra, tyhle ze zlata a tady ještě mám pár kusů s diamantem." "Hmm, nevim, jaký mám vzít. Co byste mi poradil?" "No, když dáte na mě, tak bych si vybral asi tenhle, je s hezkým, velkým diamantem, tím ženě ukážete, jak moc ji máte rád. To ji ohromí, to mi věřte." "Dobře, tak jo, beru ho." Pana Levského trochu zaskočila cena, ale pro získání Rosalie mu nebyla žádná cena moc vysoká. Podal prodejci svazek bankovek, převzal krásnou krabičku s prstýnkem a opustil obchůdek. Dveře zase zacinkaly. Nasedl na kočár a jel na danou adresu.

Tady to musí bejt. Zatáhl za uzdu, hřebec se zastavil. Sestoupil s kočáru, šel ke koni a vedl ho ke kovovému plotu malé zahrádky. Tam ho uvázal. Poté popošel ke dveřím celkem chudého, ale pěkného domku. Zaťukal a čekal. Snad vypadám dobře, musím na ni zapůsobit.

Dveře se otevřely. "Dobrý den. Pojďte dál," usmála se na něj Rosalie. "Matka leží v ložnici, tudy prosím." Otevřela dveře ložnice. Stará paní Wintonová ležela na posteli v hezkých, tmavě červených šatech. Ruce měla sepjaté na břiše. Vypadá, jako by se modlila, problesklo mu hlavou. "Změřím si ji." Vytáhl skládací metr z kapsy a položil ho vedle mrtvé. "Pardon, měla byste tu tužku? Zapomněl jsem si ji vzít." "Zajisté, někde určitě nějakou mít budu, počkejte chvilku." Odběhla z pokoje. Zůstal s mrtvou sám v pokoji. Podíval se jí do obličeje. Ten nos má stejnej jako Rosalie, ale jinak je pěkně ošklivá, nevim, jak může být matkou tak překrásné ženy jako je ona. Za chvíli se Rosalie vrátila s tužkou v ruce. "Tady." Podala mu ji. "Děkuju." Na dřevěném metru si udělal u čísla sto padesát osm čárku. Pak si změřil ještě šířku a vrátil tužku. Metr složil a vrátil ho do kapsy. "Tak to by bylo všechno, zítra se vrátím s rakví a odvezu ji." "Dobrá, děkuji. Jo, kolik to bude stát?" "Víte, pro vás to udělám zadarmo." Usmál se na ni. Sklopila zrak a trochu se začervenala. "Děkuji" hlesla. "Tak zítra." "Na shledanou" řekla Rosalie a zavřela za ním dveře.

Bezmyšlenkovitě zabořil ruce do kapes a šel pomalu ke kočáru. V kapse nahmatal krabičku s prstýnkem. Ale ne, já jsem jí to zapomněl dát. No, tak zítra. Odvázal koně a nasedl na kočár. Pobídl černého hřebce a jel domů. Před domem se zastavil, odpřáhl koně a zavedl ho zpět do stáje. Dal mu seno, pak ho vyhřebelcoval. Poté šel do domu a zamířil do malé zadní místnosti, kde měl svou dílnu. Vybral prkna vhodné délky a šířky. Hloubku si zapomněl změřit, stará dáma však nebyla příliš korpulentní, takže se rozhodl pro klasickou míru. Celou noc řezal a následně stloukával dohromady prkna. Až když se rozednívalo, byl s prací hotov a spokojeně si rakev prohlížel.

Napůl ji zvedl, šel do podřepu, naložil si ji na záda a s bolestivým heknutím se napřímil. To je pěkně těžký. Ale pro Rosalie to zvládnu. Pomalu, krůček po krůčku překonal trasu z dílny před domovní dveře. Tam rakev opřel o dům a dal si chvilku na oddych. Ještě vůz. Zašel do stáje a odhrnul z vozu mohutnou plachtu. Vrstva prachu, která ležela na plachtě, se rozvířila, už delší dobu neměl zakázku. Zapřáhl koně a vyjel před dům. Pak z vozu napůl sundal dlouhé, široké prkno tak, že tvořilo improvizovanou rampu. Dovlekl rakev k vozu a po rampě ji posouval až nahoru. Fuj, to bylo hrozný. Nepamatuju si, že bych s tím měl takovou práci. Zkontroloval, jestli má prstýnek a když se ujistil,nasedl a vyjel k domu Rosalie Wintonové.

Před domem se zastavil a uvázal koně na stejné místo jako předtím. Pak vytáhl prkno, vystoupil na vůz a sesunul rakev na dolů na zem. Seskočil a naložil si ji na záda. Popošel ke dveřím, opřel rakev a zaklepal. Dneska jí ho dám, nesmim na to zapomenout. "Dobrý den, pojďte dál." Pozdravil, prostrčil rakev skrz úzké dveře a dotáhl ji do ložnice. Tam ji položil vedle postele. "Můžu vám, než doděláte svou práci, nabídnout čaj?" "Ano, velmi rád." Nechali v pokoji mrtvou a otevřenou rakev vedle ní a zamířili do kuchyně. Rosalie postavila konev s vodou na kamna a vyndala ze skřínky dva šálky ze zdobeného porcelánu. "Chvíli to potrvá." Pan Levský kývl. "Sedněte si." Mlčky si sedl na dřevěnou lavici a v kapse nahmatal krabičku s prstýnkem. Mám jí to říct teď, nebo až po čaji? Řeknu jí to teď, čím dřív, tím líp. Vstal a šel pár kroků k ní. "Copak se děje, pane Levský?" řekla se zmateným úsměvem Rosalie. "Paní Wintonová," začal rozpačitě "když jste byla předevčírem u mě, hned jsem viděl, že jste...chytrá, citlivá žena." "Co tím chcete říct, pane Levský?" Rosalie o krok ustoupila. "Chtěl jsem se vás zeptat," z kapsy vytáhl krabičku a otevřel ji "jestli se nechcete stát mou ženou." "Pane Levský, já..." "Zítra by byla svatba. Postaral bych se o vás, nebojte. Stačí, když řeknete ano." Rosalii se náhlou podivnou nervozitou sevřelo hrdlo. Zhluboka se nadechla. "Pane Levský" řekla důrazně "předevčírem, když jsem vás poznala, jsem si s váma hezky popovídala. Cítila jsem se u vás nějak dobře, ale bylo to jen přátelské, nic víc. Vždyť vás znám jen dva dny, tak jak bych vás mohla milovat?"

"Takže odmítáte?" odvětil tichým hlasem. "Ano, nemohu tuto nabídku přijmout." Pan Levský couvl a těžkopádně se sesunul na lavici. Pocítil náhlý silný nával panické hrůzy ze ztráty Rosalie. Rosalie, moje Amélie! Nikdy s ní nebudu moct tančit valčík. Ale já ji musím mít, musím. Já ji dostanu, získám ji! Uvolnil si pásek, a když se Rosalie otočila ke kamnům, blesku rychle ho vytáhl a nacpal ho do kapsy. Rosalie nalila čaj do šálků, otočila se a podala mu jeden, svůj nechala stát na stole. "Po čaji prosím dodělejte práci a postarejte se o matku." "Vy někam odcházíte?" "Jdu se projít, potřebuji na čerstvý vzduch." To ne, nesmí odejít! Jakmile se k němu otočila zády, vytáhl hbitě pásek, vymrštil se vpřed, přehodil jí pásek přes hlavu a silně ho utáhl. Máchala kolem sebe rukama, snažila se ho kopnout, ale nic nepomáhalo. Povalil ji na zem a utáhl smrtelnou smyčku ještě víc. Po chvíli už jen rukama cukala, pak se přestala hýbat úplně. Mám už pásek povolit? Co když ještě žije? Nechal smyčku sevřenou ještě notnou chvíli. Když si byl jistý, že Rosalie už nežije, sundal pásek a uvázal ho zase kolem kalhot. Byl vyčerpaný, popošel ke stolu a vypil čaj. Jak ji dostanu domů, aby si toho nikdo nevšiml? Rakev! Rosaliino bezvládné tělo dovlekl do ložnice a chtěl ji položit do rakve, když zjistil, že je o něco větší, než matka. Nějak se tam vejít musí. Nacpal ji do ní a trochu jí pokrčil nohy, pak zavřel víko a zatloukl do rakve dva hřebíky, aby se po cestě zpátky neotevřela. Zvedl rakev a dobelhal se s ní před dům. Dotáhl ji k vozu, a naložil ji. Hřebce odvázal, nasedl a odjel.

Domů dorazil poněkud unavený. Z vraždy a následného transportu Rosalie byl psychicky i fyzicky vyčerpaný. Z posledních sil dotáhl rakev do hlavní místnosti. Než dovezl koně s vozem do stáje, dal si pauzu. Ze stříbrné tabatěrky vyndal cigaretu drahé značky a zapálil ji. Když vydechl, pozoroval modrošedý kouř, jak se rozprostírá po pokoji. Nalil si brandy a jedním pohybem sklenku do sebe hodil. Teď ten vůz. Nedokouřenou cigaretu odložil do popelníčku a vyšel ven. Vůz zaparkoval ve stáji kousek od hřebce a přehodil přes něj bílou plachtu. Následně se postaral o koně a zašel zase dovnitř.

Rakev byla stále ještě zavřená. Chvíli hledal kladivo, a když ho nakonec našel pod postelí, přistoupil k rakvi a víko oddělal. Stál nad Rosalii a prohlížel si ji. Má Amélie, teď jsi má. teď můžem zase tancovat náš oblíbený valčík. Ale aby to všechno bylo tak krásné jako tenkrát, dám ti ještě tvoje šaty. Za chvíli budeš zase zářit tou bílou barvou nevinnosti! Vyndal ji z rakve a něžně ji položil na zem. Pak jí sundal šaty a hodil je do rakve. Ty patřej Rosalii, přinesu ti tvoje. Z figuríny opatrně sundal vykartáčované bílé svatební šaty a navlékl je jí. Ještě ti je vzadu svážu, snad tě to nebude moc škrtit. Na zádech jí je utáhl a uvázal do malých mašliček. Posadil bezvládnou mrtvolu na židli, pak se na ní podíval. Usmál se, to byla jeho Amelie. Počkej chvilku, hned jsem zpátky. Kamsi odběhl a zanedlouho se vrátil s gramofonem v ruce. Postavil ho na stolek, nasadil desku Šostakoviče a počkal, až začne hrát hudba. Když se místností rozezněla známá melodie, přistoupil k bledé mrtvole Rosalie a uklonil se. "Smím prosit?" Představil si, jak říká radostně "ano" a jeho fantazie byla natolik silná, že Rosaliin domnělý souhlas slyšel ve skutečnosti. Uchopil ji za ruku a přivinul ji k sobě. Pravou rukou držel její bezvládné tělo, levou její ruku. "Počkej, Amélie, ještě ne, ještě ne. Tak a teď. Raz dva tři, raz dva tři. Ale má milá, musíš dát důraz na první krok, ne až na druhý, to by ses v tom úplně zamotala." Vlídně se na ni usmál. "Jak já tě, Amálie, miluju." Podivná dvojice se v pokoji točila celou noc. Když svítalo, opatrně ji posadil do křesla. "Jen spi, byla to dlouhá noc." Pohladil ji po vlasech, pak si nalil sklenku brandy. Zrovna si chtěl sednout, když se ozvalo zaťukání na dveře. Zvedl se a otevřel. "Ano, dobrý den." Před ním stál postarší muž. "Dobrý den, potřeboval bych vaši službu. Má drahá Annie mi včera zemřela a.." "Jasně, chápu, pojďte dál." Muž vstoupil a strnul, na křesle seděla mrtvola mladé ženy navléknutá do svatebních šatů. Skelné oči byly vytřeštěné a kolem krku se rýsoval pravidelný namodralý pruh. Pan Levský se na něj podíval. "A, promiňte, já vás zapomněl představit své ženě. Amélie, toto je pan..." "Smith." Hlesl hrůzou otupělý muž. "Pane Smithi, toto je má drahá Amelie." Pan Levský se otočil k muži zády a naléval mu skleničku brandy. "Tak, pane Smithi, dejte mi adresu, já tam pak zajedu, změřím si tu vaši Annie a dalšího dne si pro ni přijedu s rakví." Otočil se. Pan Smith zmizel, dveře byly otevřené. To je ale podivín, pomyslel si pan Levský. Přistoupil k domnělé Amelie. "Amelie, drahoušku. Chtěla by sis ještě zatančit?" Zase slyšel "ano", zvedl ji a tancoval s ní.

Protancoval s ní další dvě hodiny, pak někdo energicky zabušil na dveře. "Otevřete dveře, policie!"