Výlet

03.10.2019

Máří Vlasáková


Další ráno vzbudilo Pavla Sychravého do nového dne. Zvuk kvílejícího budíku se mocně rozléhal celým bytem. Každý všední den, před tím, než Pavel dopustil, aby se roztrhalo a rozutíkalo jeho noční snění, měl na chvíli dokonce i pocit, že pánem jeho bytečku i celého jeho skromného života není on sám, ale právě ten nepříjemný zvuk. Tento pocit pak, ač bez jeho vědomí, na Pavlovi visel celý den, dokud si večer opět nelehnul do postele, která ho vždy dokázala odnést na jiné místo, kde žil životy úplně jiných Pavlů. Někdy to byli šťastnější Pavlové. Jindy to byli zase ustrašení Pavlové, kteří se ostatně od toho, který právě ležel v posteli, moc nelišili. Vždy to ale byl svět vzdálenější než ten, ve kterém přes den žil, a to Pavla těšilo.

Toto ráno se od těch předchozích nelišilo. Pavel nuceně vstal, odebral se do maličké bílé vykachlíkované koupelny, a ještě v županu posnídal, jako každý den, topinky a kávu s mlékem. Po snídani vyměnil župan za košili, oblek a kravatu. Místo teplého hrnku nyní svírá koženou aktovku a jen co vyrazil z domu, v druhé ruce už nebyla topinka, ale cigareta, kterou si po ránu cestou do práce nemohl odpustit.

V autobuse se už tiše a plaše těšil, až zase uvidí svou kolegyni, Zuzanu. Tato jeho radůstka byla za onou plachostí tak dobře skrytá, že ani on sám netušil, jakým štěstím ho myšlenky na Zuzanu naplňují. Ví, že jí nikdy neosloví. Moc dobře ví, že jejich vztah bude čistě platonický, a tak je odkázaný na pouhé pozdravy ze slušnosti a kradmé, nenápadné pozorování jejího stolu.

Z jeho snění o jejích neposedných rusých vlasech, se kterými si tak ráda pohrává, když je zrovna zabraná do práce, ho ale vytrhla myšlenka, která se pro něj zdála být úplně nová. "Co kdybys dnes prostě nepřišel?" Pavel se nyní snaží myšlenku vzít, uchopit a na další zastávce vyhodit ze dveří, jako to občas dělávají opilci dalším opilcům při nočních jízdách městem. Jenže tato myšlenka v Pavlovi rostla a nabírala na síle. Začínala být silnější než Pavlova pravidla o slušném a spořádaném životě.

"Uteč, a zachraň se!" Zněl příkaz, který Pavla donutil na poslední chvíli vyběhnout z autobusu na zastávce u hlavního nádraží. "Co teď?" Ptal se sám sebe Pavel. "Pojď," odpověděla mu myšlenka, a už ho vedla směrem k nádraží, kam právě přijíždělo spoustu lidí, kteří mají namířeno do práce tak, jako měl původně namířeno Pavel. Pavel tím nabíral jakýsi pocit důležitosti a snad i jakési dětinské chlapecké radosti. "Heč, vy jdete do práce, kdežto já... já prostě ne," smál se všem kolem sám pro sebe.

"Dobrý den, poprosil bych jeden do Gdaňsku," stál Pavel u pokladny, odkud na něj vzhlížely znavené, za brýlemi schované šedé oči a mastné vlasy neurčité barvy jedné neurčité ženy.

"Hmm... budete to ale mít s přestupem ve Varšavě," odpovídal Pavlovi znuděný hlas.

"Ano, v pořádku."

"Hmm... a to jako dneska?" Pozvedla na Pavla žena obočí.

"Poprosil bych."

"No, tak to vám jede za hodinu a bude to za dvanáct set," oznamovala, skoro tak otráveně, jako kdyby hodina čekání a cena měla trápit jí samotnou.

Pavel zaplatil za svou jízdenku a uvažoval, jak využije tu hodinu času. Rozhodl se pro koupi čaje z místního bufetu a cigaretou před nádražím.

Pavel se nyní dívá do čaje, jako kdyby tam měl najít odpověď na svou otázku, co že ho to vlastně popadlo? A proč Gdaňsk? Ještě stále si to může rozmyslet. Ještě má čas na to zahodit jízdenku a celý svůj ztřeštěný nápad, a místo toho jít do práce za nedosažitelnou Zuzanou a s omluvou, že prostě zaspal. Před nádražím takhle stál ještě nějakou chvíli, dokud se zase neobjevil příkaz: "Běž na vlak."

Pavel se usadil ve svém kupé, kde ulovil místo hned u okna. Těch pár minut samoty, které ho obklopovaly před tím, než do kupé nastoupili další pasažéři, věnoval poslechu zvuků nádraží. Sterilní hlas z ampliónů oznamoval příjezdy a odjezdy. Z dalších nástupišť k němu doléhaly ostré zvuky píšťal průvodčích a líně se rozjíždějících vlaků.

Z ticha ho pak vyrušila malá podsaditá maminka se svými dvěma dětmi, asi tak sedmiletým chlapcem a o něco mladší dívenkou. Jen co Pavlovi věnovala pozdrav matka, přidaly se i děti, které zdravily s onou dětskou vehementností tak, jak to umí jen ti nejmladší, což Pavla vnitřně rozněžnilo. Na perónu hned u okna stál muž, který na tuto trojici mával a dětem věnoval široké úsměvy. Když se vlak rozjel, mávání v kupé přerostlo téměř v uragán, který pak vystřídal tichý hořký pláč té malé hnědovlasé kučeravé dívenky.

"Maminko," soukala za sebe dívenka mezi vzlyky. "mně... mně... se po tatín...kovi bude horzně... stý... stýskat."

Pavlovi tato slova něco říkala. Nedokázal jen určit, co že by to vlastně mělo být. Kde jen už to slyšel? V televizi to být nemohlo, dívá se jen na večerní zprávy a občas si s nohama na stolku a láhví piva vychutnává fotbal. Byl si jistý, že tato slova ani nepřejel očima v nějaké knize či časopise. Možná je zaslechl v kině, kam si občas jde zpříjemnit víkendové a páteční večery. Stále si ale nebyl jistý. Nemohl na to prostě přijít. Tato hádanka ho nemile zaměstnala natolik, že svraštil obočí, čehož si všimla maminka dětí a situaci si mylně vyložila tak, že pána jeho dcerka ruší. Zašeptala jí něco do ouška a opustily spolu kupé. Teď Pavlovi dělal společnost jen ten malý chlapec, kterého ovšem loučení s tatínkem nějak z míry nevyvedlo.

"Ach jo, ségra zase brečí," protnul chlapcův hlásek Pavlovy myšlenky. Ten teď jaksi netušil, co na to má říct. Chvíli se na chlapce díval, a pak ze sebe po delších úvahách vysoukal: "A - aha... pláče často?"

"Jo."

"No... a proč? Nezlobíš ji náhodou někdy?" Pokusil se Pavel o vtip, který ale chlapce z jeho starostí nijak nevyvedl.

"Nezlobím. Prostě jen brečí, a já nevím proč," Pavlovi neuniklo, že chlapce tato skutečnost opravdu a upřímně trápí a jeho otázka ho snad i lehce urazila. "Máš i ty... teda vy... máte vy taky nějaký sourozence?"

"Mám, taky sestru, Alžbětu, ale moc se nevídáme."

"Taky často brečela?"

"Bety, tak jí říkáme, byla mladší než já, takže jsem jí slýchával brečet celkem často."

"Aha. Hmm, tak to jsou takový asi všechny ségry," teď už chlapec zněl o něco spokojeněji.

"Jo, to asi jo," ukončil tento malý hovor Pavel, který byl nyní celý zaražený. Už dlouho o své sestře nemluvil. Vlastně si na ní i málokdy vzpomene. Jak se asi Bety má? Naposledy ji musel vidět na Vánoce, a to už je téměř půl roku nazpět. Tenkrát mu pod stromeček darovala pěkné stříbrné hodinky. Už si nepamatoval, co dal on jí. Asi to, co každý rok - sadu kvalitních bylinkových čajů. Musel zapomenout na její reakci, protože jediné, co si z toho večera vybavuje byla poněkud dusná a nuceně spokojená štědrovečerní večeře. Z té si ještě dokázal vybavit tvář Bety, která se na něj vždy soucitně dívala kdykoliv jejich matka s opovržením v hlase narazila na téma jejich otce, se kterým se svátky slaví odděleně, proč ještě Pavel nemá žádnou dívku, proč ještě není babička, nebo proč za Vánoce s každým rokem musí zrovna ona utratit více než za ty minulé.

Navečer už byl Pavel ve Varšavě. Touto dobou by už byl doma, díval by se na zprávy a jedl večeři. Dnes je ale tady a má hodinu na přestup. Vzhledem k tomu, že Pavel pocítil silný hlad a chuť na cigaretu, byl jeho plán jasný. V kiosku u nádraží zvolil plněné pirohy a černou kávu. Celou tu dobu myslel na svou sestru. Už ho ani tak moc netrápilo, že se ještě toto ráno jen tak rozhodl pro výlet do severního Polska, aniž by znal důvod. Teď spíše přemítá nad tím, zda by sestře neměl zavolat, nebo jí alespoň neposlat pohlednici. Zná vůbec její adresu? Božínku, kde bydlí Bety?

Během tří hodin se octnul na nádraží v Gdaňsku. Nevěděl, kam má jít. Na nádraží se proto rozhodl koupit pár pohlednic, pár známek a mapu města. Sám nevěděl, proč pohlednic kupuje více než jednu, nebo k čemu mu bude mapa města, když nemá plán ani místo, kam podle mapy směřovat. Rozhodl se pro procházku nocí.

Vdechoval do sebe svěží přímořský vzduch, který se vlekl městem. Stejně tak nasával i atmosféru, kterou mu město poskytovalo. Líbilo se mu. Těšil ho pocit, že nyní není nikým a ničím svázaný. Je to pouze on a Gdaňsk, od kterého nic nečeká, a ani Gdaňsk od Pavla nemůže očekávat téměř nic. Po ulicích chodili lidé, které nikdy v životě neviděl, a právě proto z něj začala opadat hrůza z nich. "Neznají mě, a nikdy v životě se spolu již nesetkáme. Co je mně po nich?" Říkal si tento, dosud neznámý, kurážný Pavel.

Domy kolem Pavla náhle začaly řídnout. Bylo jich stále méně a méně až se octnul na pláži. Jediné, co slyšel, byly vlny, které omílaly ten jinak tichý písečný břeh. V moři se zrcadlila noční obloha, na které se majestátně vyjímala luna. Náhle měl Pavel pocit, jako kdyby mu luna ťukala na rameno a povídala: "Pamatuješ si na toto místo?" Jenže Pavel neměl tušení. Nepamatoval by si, že by na tomto místě někdy předtím byl. Šum moře i tato luna jsou mu naprosto cizí.

"Zavolej Bety!" Zněl příkaz jedné z Pavlových myšlenek, které se Pavel naprosto podvolil. Z kapsy saka vytáhl telefon a začal vyzvánět sestřino číslo. Zdálo se mu, jako kdyby čekal věčnost. Vlastně ani nevěděl, co že to chce říci. Přesto ale věděl, že nemůže jen tak zavěsit.

"No, ahoj, Pavle. Proč voláš?" Ozval se z telefonu ospalý hlas Pavlovy sestry.

"Jé, ahoj... Bety...," snažil se znít nenuceně.

"Co potřebuješ? Stalo se něco?"

"Ne, já vlastně volám jen tak. Jak se ti daří?"

Na druhém konci linky bylo chvíli ticho, ze kterého se později s nádechem nedůvěřivosti v hlase Bety ozvalo: "Já... no já se mám dobře. Co ty?"

"Jsem v Gdaňsku."

"Kde že jsi?" Vyhrkla Bety.

"V Gdaňsku. Přijel jsem asi před hodinou a půl. Rozhodl jsem se dnes cestou do práce... asi jsem si chtěl udělat volno. Vlastně ani nevím, co tu dělám," z Pavlova telefonu se chvíli nic neozývalo. Po chvíli se ale sestra nejistě zeptala: "Pamatuješ, jak jsme tam byli jako malí caparti?"

"Co? Já tu přeci v životě nebyl," nemohl své překvapení skrýt Pavel.

"Ale byl. Byli jsme tam s našima na poslední společný dovolený. Bylo to to léto, co se rozhodli pro rozvod... právě na jedné z těch pláží v Gdaňsku. Pamatuji si, že mě máma táhla za sebou do auta, mezitím co na tátu ječela, jaký je to prevít... však víš, jaká umí být hysterická. Ty jsi se zase držel tátovy nohy. Asi jsi se bál mámy, nebo co... no a ona tě pak od něj vyloženě vytrhla. Oba jsme hrozně vyváděli a řvali, protože máma s námi jela, kdo ví kam, a byla celá nepříčetná. Pak v jeden moment zastavila, otočila se směrem k nám a tobě nehoráznou vlepila s tím, že jsi chlap a chlapi mají být jen zticha a poslouchat, co ona řekne. Celou cestu domů jsi pak seděl jako zaražený."

"To si teda vážně nepamatuju... a to jsem starší než ty," dostal ze sebe po kratší odmlce Pavel.

"Opravdu ne?"

"Vůbec. Pamatuji se jen to, jak jsme u dědy s babičkou, kteří se nás snažili na ty změny připravit. Však víš, co myslím... jak furt opakovali, že věci doma teď budou jiný, a že nás čekají nějaký změny. Pak jsme se vrátili. Tátovy věci byli pryč spolu s tátou a máma dělala, jako by se nic nestalo."

"Jo, to bylo hrozný období," z hlasu Bety bylo možné vyslyšet jistou úzkost a zasažení nezahojené rány z minulosti. Proto se Pavel rozhodnul změnit téma. S Bety pak skoro dvě hodiny probírali jejich životy a oba byli překvapení, jak málo pozornosti tomu druhému věnovali. Zjistil, že Bety má nového přítele, se kterým se chystají na společné bydlení. Když o něm mluvila, zněla opravdu šťastně, a Pavel jí to ze srdce přál. Pavel Bety zase povídal o Zuzaně, a že z toho stejně nikdy nic nebude, ale že prý kdyby se stal zázrak, nezlobil by se.

"Pavle, jak ale chceš, aby k tobě ten zázrak přišel, když mu nejdeš naproti?" Káravě se ho ptala Bety. Oba moc dobře věděli, že má pravdu. Když Pavel na náprsní kapse ucítil tu kupičku pohlednic, hned věděl, co bude jeho dalším krokem. Rychle tedy své sestře popřál dobrou noc a pustil se do psaní.

Adresu Zuzany si pamatoval z odpoledne, kdy jednou v kanceláři skenoval nějaké dokumenty o zaměstnancích. Ne snad, že by její adresu v dokumentech cíleně vyhledal. Prostě na něj tak nějak vypadla a jemu se zaryla do paměti. Koneckonců ulice Liliová s číslem popisným složeným ze dvou šťastných čísel, třicet sedm, se ve spojení se Zuzanou Pavlovi pamatovala sama.

Moc dobře nevěděl, co má psát. Nechal to tedy všechno tak nějak plynout. Slova k němu ale nepřicházela jen tak, takže na jedno malé psaní potřeboval celou noc a celý štos pohlednic, z nichž většina celých přeškrtaných končila v koši.

Byl hotový ve chvíli, kdy začalo svítat, tak tam chvíli ještě poseděl na lavičce pozorujíc východ slunce, který do Pavla jako kdyby vdechoval nový život.

Po nějaké době věděl, že je čas se zvednout, pohled hodit do nejbližší schránky a vyrazit zpátky domů.